Kdysi tu stávaly domy, lidé pracovali, hospodařili a jejich každodenní život určovala šumavská příroda. Dnes po osadě Wunderbach zůstaly jen kamenné zdi, staré předměty a mohutná lípa. A také příběh o pokladu, který byl ukrytý v době, kdy se obyvatelé museli se svým domovem navždy rozloučit.
Na první pohled není Wunderbach ničím víc než místem hluboko v šumavských lesích. Když se ale člověk vydá po stopách zaniklé osady, začne si uvědomovat, že mezi stromy se kdysi odehrával úplně jiný život.
Wunderbach, později česky nazývaný Bystrá, ležel na úbočí Radkovského vrchu. Osadu rozděloval Pěkný potok, který jí dal původní německé jméno. Název Wunderbach znamená v překladu Zázračný potok. A právě kolem vody se dodnes vypráví jedna z místních pověstí.
Zázračný potok
Podle starého vyprávění kdysi v jedné z chalup těžce onemocněl sedlák, a proto se jeho žena vydala do Rejštejna pro lékaře. Jenže neměla čím zaplatit, vzala tedy domácí vejce a doufala, že je doktor přijme jako odměnu. Cestou ale zakopla a vejce jí popadala do Pěkného potoka.
Žena i přesto pokračovala dál, prosila o pomoc a o zázrak. Když později dorazila k místu, kde se potok vlévá do Otavy, čekalo ji překvapení. Všechna vejce byla údajně opět pohromadě a neporušená. Žena tak mohla pokračovat za doktorem, který jejího muže zachránil.
Wunderbach nebyl jedinou částí osady. Potok ji rozděloval na dvě části, které navíc spadaly pod různá katastrální území. Větší část tvořilo pět stavení, menší ležela na opačné straně potoka.
Když přišel rok 1945
Ještě v roce 1945 byly některé zdejší domy obývané. Jedním z nich byla usedlost s číslem popisným 4, u které dodnes roste mohutná památná lípa.
Pak ale přišel konec války a s ním zásadní změna života na celé Šumavě. Obyvatelé německé národnosti museli své domovy opustit, mezi nimi byli také Maria a Stefan Hofmanovi, kteří žili právě v usedlosti pod lípou. Jejich dům stejně jako další stavení postupně chátral. Pozdější zřízení vojenského prostoru navíc znamenalo, že se chalupy nemohly běžně znovu osídlit. Některé byly zasaženy střelbou a postupně zmizely.
Z Wunderbachu se tak během několika let stalo místo bez lidí a les začal přebírat zpátky to, co mu člověk předtím vzal.
Už jen pěšky
Kdo chce Wunderbach poznat na vlastní oči, musí počítat s tím, že nepůjde o výlet autem až k cíli. Zaniklá osada leží mimo hlavní komunikace a cesta k ní vede šumavským terénem. Jednou z možností je vyrazit z Rejštejna směrem podél Otavy a pokračovat k Paštěckému mostu. Odtud se lze vydat po turistickém značení směrem k někdejším Paštím a do oblasti zaniklého Wunderbachu.
Samotné místo už dnes není klasickým turistickým cílem s upravenou cestou až k jednotlivým ruinám. Poslední úseky mohou být náročnější a místy vedou terénem. Kdo se sem vydá, měl by proto počítat s delší pěší trasou, pevnou obuví a především respektovat aktuální značení a pravidla pohybu v území Národního parku Šumava.
Výlet ale nabízí něco, co se v běžných turistických centrech hledá jen těžko. Člověk musí trochu hledat a hlavně se dívat. Mezi stromy se náhle objeví kamenná zeď, starý ovocný strom nebo jiná drobná stopa po někdejším životě. A právě tehdy začne být jasné, že Wunderbach nebyl jen názvem na staré mapě.
Dnes tu zůstaly jen stopy
Kdo hledá Wunderbach, nenajde vesnici v obvyklém smyslu, ale spíš jednotlivé stopy. Zbytky kamenných zdí, staré snosy kamení nebo části nářadí a jednoduchých strojů, které kdysi sloužily místním obyvatelům.
Výraznou dominantou je právě stará lípa. Podle Správy NP Šumava je téměř tři sta let stará, má obvod kmene bezmála pět metrů a dorůstá výšky kolem 25 metrů. Roste u rozvalin někdejšího domu čp. 4.
Zvláštní místo, strom stále roste, potok teče a les se mění. Jen lidé, kteří zde kdysi žili, jsou pryč. A právě v takovém prostředí vznikl příběh o pokladu.
Poklad ukrytý před odchodem
Když se po válce němečtí obyvatelé Šumavy museli vystěhovat, nemohli si s sebou jednoduše odvézt celý svůj dosavadní majetek. Některé cennosti proto lidé ukrývali s nadějí, že se jednou vrátí. A Wunderbach má také svůj takový příběh.
Podle vyprávění, které později zachytil šumavský kronikář a vypravěč Emil Kintzl, ukryla jedna z místních žen před nuceným odchodem svůj malý poklad. Věřila, že se do rodného domu ještě někdy vrátí a své věci si vyzvedne, jenže návrat nepřišel.
Roky plynuly, osada mizela a její domy se rozpadaly. Tajemství ukryté v zemi přitom zůstávalo na svém místě, až jednou se příběh uzavřel.
Poklad, který nebyl ze zlata
Když se po mnoha desetiletích podařilo ukrytý předmět najít, nálezce čekalo překvapení. Žádné zlato, šperky ani měšec plný peněz. Poklad tvořilo několik keramických hrnečků a panenka uložené v krabici. Podle místního vyprávění zůstaly ukryté neuvěřitelných 62 let.
Nálezkyně si jeden hrneček a panenku ponechala a zbytek znovu ukryla, na místě jako poděkování zanechala svatý obrázek.
Možná právě tady dostává slovo poklad úplně jiný význam. Pro člověka, který opouští svůj domov a neví, jestli se do něj někdy vrátí, totiž nemusí mít největší cenu zlato. Může to být obyčejný hrnek, dětská hračka nebo věc, která připomíná dům a lidi, které musel opustit.
Wunderbach zmizel, příběh zůstal
Dnes už se do Wunderbachu nevydává člověk za vesnicí, která tam kdysi stála. Vydává se za jejími stopami. Za kameny ukrytými v trávě, starými zbytky hospodářských předmětů, pěkným potokem a především za pocitem, že ještě před několika generacemi tu žili lidé, kteří měli úplně obyčejné starosti.
Wunderbach přitom nebyl vždy jen tichým místem ukrytým v šumavském lese. Ještě na začátku 20. století tu žilo téměř padesát lidí, fungoval mlýn a kolem domů byly zahrádky, louky a ovocné stromy. Historie místního mlýna sahala dokonce až do let 1705–1706. Přes Otavu tehdy vedla pouze dřevěná lávka a cesta k sousedním osadám tak nebyla vždy jednoduchá.
