Policista, strážník, hasič či záchranář, každý znich má za sebou x případů, kdy zabraňoval sebevrahovi vjeho úmyslu. My se pak následně snažíme veřejnost informovat o těchto případech, ať se zdárným či smutným koncem, protože i to patří k naší práci.
Je smutným trendem, že když píšeme o úspěchu záchranných složek, část čtenářů vše hodnotí tak, že když se člověk rozhodne se životem skončit, je to jeho věc. Není tomu ale tak, každý z nás má právo na pochybení, smutek či jiné „vykolejení“ a ve stresu nebo v depresi může zvolit toto řešení. Ve valné většině případů, kdy se podaří takového člověka zachránit, je pak následně zachráněný velmi rád, že mu někdo pomocnou ruku podal. Výjimku z tohoto nepsaného pravidla mohou tvořit snad jen osoby vážně a neléčitelně nemocné a trpící velkou bolestí.
My měli tento týden možnost zažít neuvěřitelně krásný konec jedné takové nevydařené sebevraždy. Dívka, která se před dvěma lety rozhodla dobrovolně odejít ztohoto světa, sama vyhledala policistu a za záchranu života mu poděkovala. Dívce, jejíž totožnost samozřejmě tajíme, budeme vtomto článku říkat Lucka.
Lucie se ke svému příběhu postavila otevřeně a vysvětlila nám, co ji ke jejímu jednání tenkrát vedlo. Žila sama, pouze ze svou milovanou kočičkou a život jí nevycházel tak, jak by měl. Nejprve se rozešla spřítelem, který ji zbil a konec tohoto vztahu vzala spíše jako pozitivum a sama optimisticky šla životem dál. Jenže pak přišla o práci a došly peníze. Dále už vypráví Lucka sama:
"Sáhla sem po nepříliš výhodné půjčce, kterou jsem později začala splácet druhou půjčkou a objevila se klasická známá dluhová past. Nestíhala jsem platit účty, takže nejprve vypnuli plyn, pak i elektřinu a tak jsem trávila noci sama skočkou vsetmělém bytě u svíčky. Kamarádům jsem se začala vyhýbat, protože jsem se za svou situaci styděla. Brzy se začaly objevovat myšlenky, že se mi tenhle život prostě nepovedl a bylo by nejlepší to zabalit a odejít navždy. Momentálně nebylo vživotě nic, co by mi dělalo radost, tak jsem jeden večer u svíčky pečlivě vyloupala několik platíček léků, seděla jsem, polykala prášky a psala všem blízkým dopisy na rozloučenou. Pomalu přicházel spánek a pak hluboká tma."
Lucka snědla takové množství prášků, že by zabily dokonce několik lidí najednou. Naštěstí ale napsala na Fb dopis na rozloučenou i kamarádovi, bývalému strážníkovi městské policie, který samozřejmě vzbouřil kolegy od Policie ČR a společně vyjeli na místo. Vyrazili dveře a vbytě našli Lucku již bez známek života. Oba muži byli ale znalí první pomoci a společně se dali do práce, dýchání zúst do úst a nepřímá srdeční masáž zabraly a po několika vteřinách se Lucka opět sama nadechla.
"První jsem viděla prudké oslňující světlo (policejní baterka), slyšela řev a byla mi strašná zima. Pak jsem si uvědomila, že na mě můj kamarád a policista, kterého jsem neznala, křičí abych nespala a polévají mi obličej vodou. Potřeba spát byla strašně silná, ale díky bohu mě nenechali, pak přiběhli záchranáři včervených bundách snosítky a odvezli mě do nemocnice, kde mě čekalo vypumpování žaludku a dva týdny na psychiatrii.Když jsem vyšla po čtrnácti dnech znemocnice, bylo vše jiné, jinak jsem vnímala oblohu, trávu, vzduch, který jsem mohla dýchat a samozřejmě lidi kolem sebe.Za strašně důležité považuji, že mi kamarádi nalezli novou práci a do začátku mi pomohli půjčkou, kterou jsem z platu již dávno splatila. Dnes už žiji v pohodě, hloupé myšlenky na konec života jsou dávno pryč a já jsem strašně moc ráda, že vše dopadlo takhle."
Lucka naším prostřednictvím vyhledala policistu, přišla mu poděkovat a přinesla i malou kytičku, kterou sama vypěstovala.
„Podílel jsem se již na záchraně několika osob, které se rozhodly se životem skoncovat a Lucka je zatím první, kdo mě poté vyhledal. Určitě je to pro mne velkou motivací k mé práci, ve které za prioritu považuji pomáhat lidem v nouzi.“ řekl nám viditelně dojatý praporčík Milan Krch z obvodního oddělení policie Bory.
