Tento článek se v žádném případě netýká kauzy Jiřího Kajínka a nijak zde nehodláme polemizovat o tom, zda Kajínek střílel či nestřílel. Týká se pouze jediného člověka, a to Honzy Felcmana, s kterým se tímto chceme rozloučit.
Plzeňský policista Honza Felcman sloužil již za bývalého režimu u plzeňské Veřejné bezpečnosti a později Policie ČR. Prošel většinou obvodních oddělení v Plzni a nejdelší dobu sloužil na OOP Bory, kde to měl i dle mínění jeho rodiny nejraději.
Honza zažil pro každého veterána policie ty nejtěžší roky, kdy jsme rovnýma nohama vstoupili do kapitalismu, ale nevěděli si s ním ještě rady. Mnoho našich spoluobčanů neumělo v této nové době žít a po vzoru západu zde vznikaly gangy, které upevňovaly svoji moc. Říkali jsme tomu „Devadesátá léta – divoký východ“. Všichni grázlové se spojovali do tlup, mysleli si, že jsou mafie a snažili se udržet si zóny vlivu. Být policistou v této době opravdu nebylo nijak jednoduché.
Honza sloužil mnoho let, ale neměl potřebu šplhat nahoru, takže byl stále jen obyčejným řadovým policistou. Svou práci měl velmi rád a obdržel v ní i velmi vysoké vyznamenání, za záchranu života holčičky, když se plně oblečen vrhl do řeky do nebezpečných vírů pod splav, kde se dítě topilo.
Honza v roce 1997 u policie skončil a v průběhu dalších let se mu život přestával dařit dle jeho přání. Rozvedl se, nevycházelo mu podnikání a objevily se i dluhy. Také se mu horšil zdravotní stav, musel brát větší množství léků a začal často mluvit o sebevraždě.
Jiskra naděje na zlepšení se objevila s novou partnerkou a narozením jejich holčičky. Po dalším roce se však Honzova situace opět začala horšit a opět začal o sebevraždě často a nahlas přemýšlet.
„Byla jsem s ním v pravidelném spojení, po rozvodu jsme zůstali velmi dobrými přáteli. Já podnikám a snažila jsem se Honzovi v jeho životě pomoct,“ vyprávěla nám dnes se slzami v očích Honzova bývalá žena, s kterou jsme se setkali v bytě, kde k tragédii došlo.
Jako osudný den se ukázala tato sobota. Ve tři čtvrtě na pět odpoledne Honza se svou bývalou ženou naposledy telefonoval ze svého bytu na Domažlické třídě, kde žil se svou novou přítelkyní a milovanou sedmnáctiměsíční holčičkou.
O pár minut později jeho nová přítelkyně Mirka vyšla před dům na cigaretu, protože v domácnosti před dítětem nekouřili. Chvíli na to Mirka zaslechla ne moc hlasitou ránu, které ale nevěnovala pozornost. Po návratu do bytu našla Honzu zhrouceného u postele, krev mu crčela z díry v hlavě a vedle něj se povalovala jeho pistole ráže 6,35.
Záchranáři dělali co mohli, Honzu resuscitovali a v kritickém stavu transportovali na Emergency Fakultní nemocnice Plzeň, kde však Jan Felcman přes veškerou snahu lékařů v krátké době umírá. „Stále tomu nemohu uvěřit. Stále přemýšlím, proč by to Honzík mohl udělat a nenacházím odpovědi,“ uvedla dále Honzova exmanželka.
Právě v devadesátých letech se Honza jako policista dostal k většině nejznámějších případů Plzeňska, jako samozřejmě byly podnikatelské vraždy a jiná vyřizování účtů polistopadových mafií. Díky své nízké hodnosti a zařazení jako obyčejný řadový policista však Honza vše vždy sledoval jen z povzdálí a nikdy nebyl s žádnou z nechvalně známých kauz spojován. Jako příslušník OOP Bory také 30. května 1993 jel jako první policista k nahlášenému případu střelby u Borské věznice a samozřejmě netušil, že se právě toto za pár let stane nejsledovanějším případem této země.
Dnes jsme od Honzovy rodiny obdrželi jeho písemnou vzpomínku na tento případ, kterou Vám zde po dohodě s rodinou předkládáme a opakovaně připomínáme, že tento článek se Jiřího Kajínka nijak netýká, ale je pouze rozloučením a vzpomínkou na policistu Honzu Felcmana.
Byl jsem první policajt na „Kajínkovo střílečce“
Jan Felcman
Ten den večer jsem jel po Klatovské třídě šedivou Škodou 120 v civilním provedení. Byl jsem ale v uniformě, protože jsem sloužil na Obvodním oddělení policie Plzeň - Bory a civilní vozidlo jsme měli zapůjčené od kriminálky, protože to naše s barevným provedením policie bylo opět nepojízdné.
Někdy po 20. hodině jsem přijal relaci od operačního důstojníka městského ředitelství Plzeň, abych jel prověřit serpentiny k Borské přehradě, kde se měla dle oznamovatele ozývat střelba. Je to kousek, takže jsem na místo dorazil asi do 3 minut.
Po projetí esíčka, jsem u křoví viděl zaparkovanou bílou Mazdu, která měla oboje přední dveře otevřené a za volantem seděl zhroucený řidič. Vedle něj seděl muž ve věku kolem 20 let, tmavší pleti a ve vzdálenosti asi 5 metrů vlevo za vozidlem ležel na břiše další tmavší muž.
Zběžnou obhlídkou místa jsem zjistil, že řidič má prostřelenou hlavu a nejeví známky života. Muž vedle, na předním sedadle spolujezdce, ještě žil. Na první pohled měl zranění na hlavě a vyhřezlé oko, které na nervu viselo ven. Třetí muž na zemi se sice nehýbal, ale mrtvý nebyl, měl zranění pouze na hýždích a na nohou.
Okolí místa bylo zarostlé křovím, kdyby tam pachatel byl a chtěl by, tak by mě sejmul jak králíka, protože jsem tam šel jak na porážku. Došel jsem ke spolujezdci a zeptal se ho vzhledem k barvě pleti zda jsou Češi? Kývnutím hlavy odpověděl ano. Zeptal jsem se ho, co se tam stalo? Možná mi to nebudete věřit, ale odpověděl abych to neřešil. Já jsem vyrozuměl operačního důstojníka a vše mu popsal.
Za chvíli na místo dorazily první sanitky a přiletěl i vrtulník a začali se shromažďovat čumilové. Já začal provádět prvotní úkony.
Na místě jsem zajistil i dva svědky. Byly to mladí kluci, asi 17 let, kteří se schovávali v křoví za ležícím Vojtou Pokošem. Když viděli na místě policistu, tak ke mě sami přišli. Z jejich vyprávění vyplynulo, že se jeli projet na motorce a na místo přijeli ve chvíli, kdy pachatel stál čelem ke křoví nad Vojtěchem Pokošem, v každé ruce měl jednu zbraň, asi 7,65 a obouruč střílel do těla na zemi. Kluci zastavili motorku u křoví a mysleli si, že se tam natáčí akční film.
Střelec ale náhle pozvedl zbraně proti nim, jenže už neměl náboje. Kluci i viděli, jak vycvakl zásobníky a začal přebíjet. Tak už na nic nečekali, protože pochopili, že to není akční film, že je to vážně pravda a utekli do křoví. Pachatel, když to viděl, tak se na ně vykašlal a odešel směrem od auta k silnici opačným směr než byli ti kluci.
Na místě jsem pak zajistil i další svědky, kteří se tam vynořili společně s čumily. Jeden starší pán, který popisoval pachatele shodně jako kluci z motorky, jej viděl jít přes silnici, jako směrem dolů k přehradě, kde nasedl do připraveného vozidla a odjel. Údajně měl nastupovat dveřmi od spolujezdce a vozidlo mělo mít nastartovaný motor.
Oznamovatel celé věci byl asi nějaký zahrádkář z chatové osady poblíž, toho si už nevybavuji.
No a perlička na závěr? Když tam dorazily záchranky a vrtulník, tak agilní doktoři, ve snaze zachránit životy, tam totálně znehodnotili místo činu a nosili mi posbírané nábojnice. Já myslel, že mě omejou. V návaznosti na to jsem dostal zjebáno, že jsem tam na místě nedal policejní pásku, ale to bychom v autě museli nějakou mít...“
Sbohem Honzo...
