Vloni na podzim jsme našim čtenářům velice rádi představili true crime knihu plzeňského kriminalisty Františka Müllera Skutečné zločiny na Plzeňsku, seznamující čtenáře s několika případy vražd, na jejichž řešení se společně s kolegy podílel.
Tato kniha, která je pro zájemce stále v prodeji, vzbudila obrovský ohlas a my nyní máme pro všechny fanoušky tohoto žánru skvělou zprávu. Františka totiž ohlas jeho první knihy velmi potěšil a tak, když ho nakladatelství oslovilo s nabídkou spolupráce na druhém dílu, dlouho neváhal.
"Jedničkou jsem zdaleka nevyčerpal zásobu mrazivých příběhů z Plzeňska a do druhého dílu jsem zařadil pět kriminálních případů, které se odehrály v nedávné minulosti, konkrétně mezi lety 2013 až 2017.
Stejně jako v předchozí knize i tentokráte líčím jednotlivé případy tak, jak se skutečně odehrály a jak jsem je osobně vnímal, když jsem se na jejich objasňování s kolegy podílel.
Jména zainteresovaných osob i názvy míst, kde se činy odehrály, byly z důvodu ochrany jejich totožnosti změněny, samotný popis událostí i citace z protokolů však odpovídají realitě," řekl nám František k nové knize, která vyjde příští týden.
Ve svém druhém díle se František zaměřil na případy, jejichž řešení je pro kriminalisty obzvláště obtížné.
"Dlouze jsem zvažoval, které kauzy vybrat. Jednak abych vám dal nahlédnout zase do jiných částí policejní reality a také abyste si mohli představit, o kolik náročnější je práce skutečných detektivů oproti těm filmovým a televizním. Jaké množství nejrůznějších úkonů se často musí splnit a kolik úsilí vynaložit, než se dostaví kýžený výsledek.
Nakonec jsem se rozhodl jít cestou méně obvyklých, ale čtenářsky snad zajímavějších témat, jimž se autoři fiktivních kriminálních příběhů spíše vyhýbají. První část je věnována duševně nemocným pachatelům, kteří jednali ve stavu nepříčetnosti.
Práce s takovými jedinci má svá specifika a bývá mimořádně obtížná nejen pro kriminalisty a vyšetřovatele, ale i pro lékaře a soudní znalce, kteří o osudech pachatelů spolurozhodují.
Doprostřed knihy jsem pak vložil zákeřný a zbabělý útok kyselinou, který měl pro přeživší ženu důsledky, jež si obyčejní smrtelníci sotva dokážou představit.
K dalším opomíjeným tématům bezesporu patří vraždy novorozených miminek. Bohužel obdobné skutky nejsou až tak vzácné a v závěru knihy se přesvědčíte, že usvědčit pachatele, respektive pachatelky tak hrůzných a nepochopitelných činů nebývá vůbec jednoduché," nastínil František obsah druhého dílu.
O tom, s čím se kriminalisté při řešení těch nejzávažnějších zločinů musí potýkat a jak se při tom cítí, si můžete sami udělat představu z ukázek na konci článku.
Nás ale nejvíce zajímalo, co Františka k sepsání druhé true crime knihy vlastně vedlo.
"Za každým z případů v této knize stojí pohnuté lidské osudy, které zasáhly do života celé řady osob, a ať si to připouštíme, nebo ne, do určité míry se dotkly i samotných policistů. S tím se nicméně kriminalisté a vyšetřovatelé na úseku vražd musejí umět vypořádat, je to nedílná součást jejich práce. A ačkoli je tato profese náročná, především proto, že vyžaduje plné nasazení za jakékoli situace bez ohledu na osobní volno, je to zároveň práce, která člověka mnohdy pohltí. Navíc vyřešení toho nejzávažnějšího zločinu, tedy vraždy, je pro policisty otázkou prestiže.
Prvním červencem letošního roku jsem se po osmatřiceti letech služby u policie, a z toho téměř pětatřiceti na kriminálce, stal opět civilistou.
Většinu času u kriminálky jsem se zabýval násilnou trestnou činností a jen stěží dokážu odhadnout, s kolika pachateli nejzávažnější trestné činnosti jsem se za ta léta střetl.
Někteří z nich se objevili na stránkách této či předešlé knihy, ale byl bych rád, kdyby se hlavní pozornost čtenářů neupínala na jejich osoby. Pachatelé si glorifikaci svých činů ani sebe samých nezaslouží.
K psaní jsem přistupoval s jiným, naprosto odlišným úmyslem. Mým cílem bylo seznámit čtenáře s náročností práce policistů i souvisejících profesí zapojených do celého přípravného řízení. Chtěl jsem, abyste viděli, jaké úsilí je mnohdy nutno vynaložit při cestě za dopadením a usvědčením pachatele, abyste poznali, s čím vším se při této pouti člověk na straně zákona musí potýkat, a v neposlední řadě abyste se zamysleli nad spletitostí a nevyzpytatelností lidských osudů.
První díl knihy Skutečné zločiny na Plzeňsku jsem psal jako vzpomínku na kolegu vyšetřovatele a především kamaráda, kapitána Jaroslava Kohouta. Člověka, kterého jsem si vážil nejen po profesní stránce, ale především pro jeho morální a lidské kvality. Byť byl Jarda hlavním vyšetřovatelem většiny kauz publikovaných v mé předešlé knize, kromě něho se na popisovaných případech podílela celá řada dalších policistů a policistek. A všem těmto skvělým spolupracovníkům chci věnovat druhý díl a poděkovat za léta, co jsme spolu sloužili," odpověděl František.
Samozřejmě jsme byli zvědaví, kdo k realizaci tak smělého plánu, jako je sepsání dvou knih, přispěl nejvíce.
"Jmenovitě bych rád poděkoval několika vzácným a milým lidem, bez nichž by tato ani předchozí kniha nevznikly. Říká se, že všechno souvisí se vším, a rozhodně to není jen otřepaná fráze.
Na počátku všeho stál Milan Říský, PR manager Studijní a vědecké knihovny Plzeňského kraje. Nebýt Milana, nevznikl by veleúspěšný cyklus přednášek #plzeňskézločiny a bylo to právě po jedné z přednášek, kdy mě oslovila redaktorka nakladatelského domu Albatros Media Petra Kryštofová s poptávkou na knižní zpracování případů, které jsme s kolegyní Michaelou Noskovou téměř rok a půl v knihovně prezentovali.
Mé poděkování patří také Jaroslavu Vildovi, někdejšímu řediteli Krajského ředitelství policie Plzeňského kraje. Bez jeho pochopení a podpory by světlo světa nespatřil ani projekt #plzeňskézločiny, ani následná kniha."
A co do budoucna? Mohou se čtenáři těšit na další knihy?
"Mám nějaké další plány, o kterých zatím nemůžu mluvit, ale co prozradit mohu, mám teď rozepsaný román. I ten ale, i když jde o beletrii, je inspirován skutečným zločinem na Plzeňsku," odpověděl s úsměvem František.
Pokud byste se chtěli zúčastnit křtu knihy, uskuteční se 3. října v 17:30 ve Studijní a vědecké knihovně Plzeňského kraje. Skutečné zločiny na Plzeňsku II pokřtí kriminalistická legenda Jan Štoček, který za sebou má mimo mnoha jiných objasněných vražd i takové případy jako kauza Orlické vraždy či šumavský zabiják Roubal.
Rezervace na tuto akci budou spuštěny 19. září od 19:00 na webu plzenskavstupenka.cz.
Ukázky z knihy:
Vražda starožitníka
Kapitola Agent 02 - výslech Reného Čoreje podezřelého z vraždy starožitníka Limanna, který u výslechu tvrdil, že je tajný agent.
„Aha. A vy jste dostal, pane Čoreji, přidělený nějaký tajný číslo, jako mívají agenti? Jako má třeba James Bond?“
„Jo, já jsem agent 02,“ odpověděl Čorej s naprostou suverenitou.
„Vy jste agent 02? A kdo má číslo 01?“ dotázal jsem se zvědavě.
„To má můj řídící důstojník.“
„Takže váš řídící důstojník je ze Spojených států?“
„No jistě že je z Ameriky. Nejdřív dělal pro CIA a teď pracuje pro FBI,“ prozradil Čorej asi víc, než chtěl o svém tajném poslání.
„Takže rozumím tomu správně, že i vy pracujete pro FBI?“
„To vám nemůžu potvrdit. To na mě nezkoušejte. Jsem vázanej mlčenlivostí,“ odbyl mě náš tajuplný agent.
„A pane Čoreji, co je vlastně náplní vaší práce agenta? Vy máte za úkol získávat nějaké informace?“
„Jo, obstarávám informace a taky chráním některý lidi,“ konstatoval hrdě.
„A koho chráníte, pane Čoreji?“ navázal jsem zvědavě.
„Třeba jsem zachránil život Ivaně Trumpový. Chtěli ji zavraždit teroristi,“ odpověděl.
„Fakt?“ podivil jsem se skoro až obdivně nad jeho hrdinským skutkem.
„Vy jste zachránil život paní Trumpové? A kdy jste jí zachránil život?“
„To se stalo před pár lety. Kdy přesně, to je tajný. Můžu vám ale říct, že ta akce proběhla v New Yorku.“
„V New Yorku? Tak to bylo určitě někde na Manhattanu,“ zkusil jsem, jestli se Čorej nachytá a prozradí místo, kde mělo dojít k záchraně života známé české rodačky.
„Ne, bylo to v metru. Chtěli ji tam zastřelit teroristi. Limann ji chtěl taky zastřelit. Je to taky terorista,“ nechal se René vyprovokovat a prozradil nám místo tajné operace, včetně osob zapojených do atentátu.
„Takže vy jste zachránil život paní Trumpové, když ji chtěli teroristi zavraždit v metru,“ pokýval jsem uznale hlavou.
Vražda knihovnice
Výslech vraha v Psychiatrické nemocnici v Dobřanech
S náladou pod psa jsem zamyšleně nastoupil do služební oktávky. Ujeli jsme pár kilometrů, než jsem na kolegu promluvil: „Já ti měl, Libore, co dělat, abych se udržel. Ten arogantní hajzl má plnou hubu keců o svých právech. Ty zná zpaměti, ale práva ostatních ho nezajímaj. Na ty zvysoka kálí. Jakým právem zamordoval tu holku? Respektoval snad ten zmetek její práva?“ rozčílil jsem se.
„Jo, všiml jsem si, jak ti chvilkama cukaj koutky,“ odpověděl s pousmáním kolega.
„On ten kluk není vůbec hloupej. Nejspíš je cvok, to jo, ale hloupej rozhodně není. Nevěřím mu ani slovo. Nevěřím, že si nepamatuje, co se v knihovně stalo. Moc dobře to ví. Stačilo ho sledovat, jak se chová, když odpovídá. Ještě se přitom strašně nenápadně díval, jestli mu ty jeho kecy, že si nic nepamatuje, baštíme.
Ta jeho arogance mě fakt vytočila. V jednu chvíli jsem ti měl normálně před očima, jak tam chudák ta holka leží na podlaze s tím nožem v zádech. No nic, když se o tom s náma nechce bavit, nic s tím nenaděláme. Až přijedeme na barák, domluvíme se s vyšetřovatelem a zítra asi zajedem za tím Burešem, o kterém Seigl mluvil. Snad nám řekne aspoň něco k tomu noži.“
Polití ženy kyselinou
Výslech oběti kyselinového útoku
Dvacátého listopadu 2013 byla Martina Puchtová vyslechnuta vrchní komisařkou na oddělení ARO Fakultní nemocnice Plzeň. Lékařský personál udělil souhlas jen s několikaminutovým výslechem, než bude poškozená opětovně uvedena do umělého spánku a uskuteční se lékařské konzilium, které se bude zabývat jejím zdravotním stavem.
Policisté byli upozorněni, že pacientka je pod silným vlivem opiátů, nemůže mluvit a na dotazy reaguje pouze pohybem hlavy, nevidí, ale s obtížemi se dokáže písemně vyjádřit. Po celou dobu výslechu byla přítomna ošetřující lékařka.
K osudnému ránu bylo zjištěno, že Martina z bydliště odešla sama krátce po osmé hodině a zamířila rovnou k autu. Nesla notebook a kabelku, ve které měla termohrnek s kávou. V blízkosti vozidla nikoho nezaregistrovala. Písemně se vyjádřila: „Sedla jsem si do auta, dala termohrnek do přihrádky, otočila klíčkem a najednou se otevřely dveře na straně řidiče a někdo mi chrstnul do obličeje nějakou tekutinu. Strašně to pálilo a přestávala jsem vidět. Sáhla jsem po petce s vodou a polila jsem si s ní obličej.“
K popisu pachatele napsala: „Asi muž, tmavě oblečený.“
Na dotaz, jakým způsobem se jí tekutina dostala do úst, slečna Puchtová napsala: „Lekla jsem se, asi jsem otevřela pusu a vdechla to.“
Další komunikace probíhala formou dotazů, na které poškozená reagovala pohybem hlavy. Naznačila, že pachatel během útoku nepromluvil, k jeho výšce se vyjádřit nedokázala. Pachatel jí vychrstl tekutinu do obličeje naráz, cítila silný, nepřerušovaný proud kapaliny.
Když po napadení vystoupila z vozidla, přestávala vidět a začala volat o pomoc. Vnímala, že přibíhají nějací lidé, kterým řekla, že ji nějaký muž něčím polil, a lidé jí začali na obličej lít vodu.
Zdravotní stav Martiny Puchtové byl v tuto chvíli natolik vážný, že neumožnil položit další upřesňující otázky.
