Včera večer zasahovala hlídka strážníků městské policie na Rooseveltově mostě v Plzni u silně podnapilého muže, který nezvládal koordinovat své pohyby a padal do silnice. Muž byl v takovém stavu, že se nebyl schopen ani podrobit dechové zkoušce, a tak bylo zřejmé, že pobytu v protialkoholní záchytné stanici se nevyhne.
Na záchytce se však situace zkomplikovala, když se opilec začal vzpírat.
"Při sestupu po schodišti muž začal vzdorovat, ignoroval výzvy a přetlačoval se s hlídkou. Strážníci proto použili donucovací prostředky, aby ho dostali do přijímací místnosti. Ani tam však muž moc nespolupracoval, při umísťování na lůžko znovu kladl odpor a máchal kolem sebe rukama, což si opět vyžádalo použití hmatů a chvatů," popsala nám mluvčí městské policie s tím, že mužův přestupek, tedy neuposlechnutí výzvy úřední osoby při výkonu její pravomoci, s ním bude dořešen po jeho vystřízlivění.
Přemýšleli jste někdy o tom, jak to na záchytce vlastně probíhá? Pokud jste tam v roli pacienta nikdy nebyli, využijte příležitost a pojďte se tam společně s námi podívat!
Noc na plzeňské záchytce
Dva redaktoři Krimi-Plzeň si zkusili, jaké je to na záchytce, jeden tam byl v roli pacienta, druhý naopak v roli zdravotníka.Nejprve základní informace:
Záchytka je zdravotnické zařízení sloužící k nedobrovolnému pobytu intoxikovaných osob, kteří svým stavem bezprostředně ohrožují sebe nebo jiné osoby, veřejný pořádek nebo majetek, nebo jsou ve stavu budícím veřejné pohoršení.Jsem pacient na záchytce
Na PAZS (protialkoholická záchytná stanice - tak se záchytka úředně jmenuje) přicházím rozechvělý, sice na rozdíl od jiných sem jdu dobrovolně, ale je to přece jenom něco nového, neznámého. Abych tam zapadl, dávám si cestou dvě malá piva.U dveří mě přivítaly dvě sestřičky a odvedly mě do šatny, že se zde mám svléknout do spodního prádla. Během svlékání ještě dodaly, že pokud ho mám pomočené nebo pokálené, mám ho svléknout také. Na můj vyjevený obličej pak reagují vysvětlením, že to zde má osmdesát procent ubytovaných.
Pak je také překvapí, že se svlékám ve stoje, prý to většina dělá v leže, s hodně protesty či za vydatné asistence sestry a policie. Následuje místnost na spaní ne nepodobná cele ve věznici. „To víte, naši pacienti občas demolují vybavení, takže co není pevně přišroubované, je snadno použitelné jako prostředek demolice,“ vysvětluje sestřička. Jdu to vyzkoušet a pravda je, že jediné čím mohu manipulovat je matrace a tou dveře skutečně nevyrazím.
Pak za mnou na pokoj přichází lékařka a vysvětluje, že součástí příjmu je lékařské vyšetření, kdy lékař záchytné stanice finálně rozhoduje dle zdravotního stavu pacienta o tom, zda bude pacient přijat nebo nikoli.
Po vyšetření je mi sděleno, že já bych byl samozřejmě propuštěn, protože jsem nenadýchal prakticky nic a nevykazuji žádné známky toho, že bych ohrožoval sebe či okolí, ale protože jsem výjimečný případ, mohu zde spát do doby, než bude lůžko potřeba pro skutečného pacienta.
Pak konečně ulehnu, ale spánek nepřichází, zvláště, když asi po hodině do vedlejší místnosti přivedou nadávajícího a řvoucího muže. Samozřejmě na něj nevidím, ale slyšet je pořádně. Nejhorší je, že trpí samomluvou.
Peklo přichází až po půlnoci, kdy někdo přivezl šíleně řvoucí ženu. Slyším jak se na chodbě s někým pere, je neuvěřitelně vulgární a všem vyhrožuje. Pak, když ji zavřou do pokoje, kravál neutichá, ozývají se strašné rány, zřejmě kope do dveří nebo do toalety a stále strašně řve.
Spát se zde nedá, piji vodu, kterou jsem večer nafasoval a poslouchám kravál z chodby, přivezli dalšího, pro změnu řve asi rusky či ukrajinsky.
Asi jsem přece jenom usnul, protože mě vzbudily sestřičky, že mi reportáž končí. Záchytka je totiž plná a i moje postel prý dostane nocležníka.
Vyjdu na chodbu a to co mě udeří přes nos je nepopsatelné. Policisté totiž přivedli, respektive přinesli, staršího bezdomovce, kterému tečou světlé řídké výkaly nohavicemi kalhot na zem, takže v tom všichni šlapou. Horní část oblečení již muž nemá, takže vidím jeho záda a záplavu šupinek sypající se kůže, typickou pro svrab. Snažím se nepozvracet a zbaběle prchám do prostoru sestřiček. Zde se na mě směje můj kolega s tím, že takovéto nadělení na chodbě je zde dnes již podruhé.
Mám padla, jsou tři ráno a já opouštím záchytku přesvědčen, že na panáka dnes už nejdu.
Jsem zdravotník na záchytce
Na záchytku přicházím natěšený na něco nového, neznámého. Zatím je čas dát si kávu a popovídat si o tom, co to vlastně protialkoholní záchytná stanice je. Jde totiž o zdravotnické zařízení a ne o policejní celu pro opilce, jak si většina veřejnosti myslí. Jedná se vlastně o takovou nemocnici určenou pro intoxikované osoby a je jedno zda alkoholem či drogami. Pro pacienty jsou zde k dispozici zdravotní sestřičky i lékař.Pouze zdravotní stav pacienta, respektive jeho intoxikace, určí, zda bude přijat a jak dlouho zde bude. O přijetí však nerozhoduje naměřená hladina alkoholu nebo množství užité drogy. Rozhodujícím hlediskem je, jak se na konkrétní osobě intoxikace projevuje. Je tedy možné, že je umístěn i opilec s jedním promile, který ohrožuje sebe či své okolí, ale často například cizinci se čtyřmi promile nejsou přijati, protože se nedopouští jednání, které by bylo důvodem pro jejich přijetí.
Problémem i rizikem pro personál je, že zde může být přijat zcela neškodný opilec, který pouze přebral na oslavě, ale i velice nebezpečný pachatel závažného trestného činu, kterého policisté nemohou umístit do cely právě pro jeho intoxikaci. Zaměstnanci tedy musí k pacientům neustále přistupovat s maximální opatrností.
Služba začíná a během hodiny strážníci přivážejí prvního, asi třicetiletého muže, který v opilosti na nádraží napadal cestující. Muž je agresivní, nadává a vyhrožuje. Během lékařské kontroly nadýchal 1,2 promile a lékařka rozhoduje o jeho umístění. Po vystřízlivění bude ráno pacient propuštěn.
O půl hodiny později policisté přivážejí starší ženu. Ta je silně opilá, zapáchá, všem přítomným nadává a s policisty se pere. Lékařka rozhoduje o umístění. Vzhledem k tomu, že se ale žena nedopustila žádného trestného činu, je po vystřízlivění možné ji propustit. Vzpouzení se a napadání policistů cestou na záchytku nikdo příliš neřeší, je to bohužel běžná praxe. Otázkou však je, zda tu nebude ve večerních hodinách žena znovu opět zcela opilá, protože prý jde o známou firmu.
Kolem půlnoci policisté přivážejí silně podnapilého muže, který doma ze žárlivosti napadl manželku. Muž na záchytku putuje z chirurgické ambulance, kde mu sešili několik řezných ran. Proskočil totiž skleněnou výplní dveří. I v tomto případě lékařka rozhoduje opilce umístit.
Podle našich informací je tento muž velmi nebezpečný recidivista s vice než dvaceti lety strávenými za mřížemi. Tento muž záchytku ráno opustí jen v doprovodu policistů.
Další přivezený je do němoty zpitý dělník, Rumun, kterého policisté našli ležícího na lavičce, kde blábolil o vyhazovu z práce i ubytovny. Muž se nevzpouzí, neprotestuje, je opilý tak, že neovládá sebe ani své svěrače. Chodbu tak okamžitě plní silný zápach a za podpíraným opilcem na čisté podlaze zůstává široký pruh moči a výkalů, místy přerušovaný i zvratky.
Na několikrát dělaná dechová zkouška ukazuje více než tři promile a muž je samozřejmě přijat. Se silně znečištěnou chodbou má personál očividně bohaté zkušenosti a za pomoci hadice a čistících prostředků jí rutinně během deseti minut uvádí do čistého stavu.
O chvíli později musí personál znovu řešit již dříve přivezenou ženu. Ta totiž na pokoji začala ve vzteku a opilosti mlátit a kopat do všeho, co jí přišlo pod ruku a poté se pokoušela vyrazit dveře, do kterých silně a vytrvale narážela dokonce i vlastní hlavou.
Sestřičky tak musí pro ochranu zdraví pacientky použít kurty. Ty jsou používány pouze v nutných případech a na dobu nezbytně nutnou. Sestřičky se pak snaží s přikurtovanou pacientkou komunikovat. Po asi dvou a půl hodinách se žena unavuje a slibuje sestřičkám, že již bude hodná. Je tedy rozhodnuto o sejmutí kurt a pacientka konečně usíná.
Dalšího muže policisté spíše přinášejí. Jedná se o polonahého bezdomovce opilého tak, že se neudrží na nohách. Muž středního věku je špinavý, zapáchá a z nohavic mu tečou výkaly. Při prohlídce je také zjištěno, že muž má vši i další parazity a trpí svrabem. I tento muž je lékařkou přijat a znovu se opakuje rituál čištění chodby.
Končíme, záchytka je plná. V Plzni máme sice deset lůžek, ale protože zde končí opakovaně řada bezdomovců, kteří zabírají místa běžným pacientům, je záchytná stanice často zcela plná již v podvečerních hodinách.
Ještě se ptám na rekordmana v počtu strávených nocí a dozvídám se, že jde o muže z Plzně, který má za sebou více než 150 pobytů.
Ptám se sestřiček, zda se jim tahle děsivá práce alespoň finančně vyplatí. Odpovídají se smíchem, že je zde perfektní kolektiv. Také mě ale prosí, abych určitě napsal jejich poděkování policistům a strážníkům, bez jejichž časté pomoci by nebylo možné práci zde zvládnout.
