P 08

O zbrani

Tato famózní německá zbraň (někdy také nazývaná parabela, parabellium nebo luger) byla vyráběna od roku 1908 výrobcem Georgem Lugerem. Tento známý německý zbrojíř ji ale nevynalezl, koupil patent na tuto zbraň od vynálezce Huga Borchardta. Německá armáda ji úspěšně používala po celou dobu první světové války. Vyrábělo jí více továren, například Luger, Erma nebo DWM. Na začátku druhé války to byla nejrozšířenější německá pistole. Výroba byla ale velmi nákladná a tak byla zastavena v roce 1942, kdy se do popředí dostal její nástupce Walther P 38, další německý unikát, někdy mylně nazývaný důstojnický model. P 08 byla velmi spolehlivá v extremních podmínkách. Bylo několik typů - dělostřelecký model s delší hlavní a - námořní model s ještě delší hlavní 150 mm a někdy se speciální protikorozní povrchovou úpravou. K některým typům se dalo zezadu připnout dřevěné pouzdro, které tak tvořilo pažbu. Pro svůj atypický tvar a ojedinělé kloubové natahování byla velmi ceněným suvenýrem všech spojeneckých vojáků.

Zajímavosti

V roce 1906 byla pistole Luger vyrobena i v ráži .45 ACP pro americké armádní zkoušky v roce 1907. Na světě se ví asi o dvou exemplářích této pistola a její hodnota je značná, řádově milion dolarů.

Základní údaje: ráže: 9 mm Luger, zásobník 8

Cena: Těžko se určuje, je jich málo, ale optimální je tak kolem 20,000 - 30,000,- za dobrý kus.

Názor střelce

P 08 je velmi krásná pistole, má velmi zvláštní - líbivý tvar, velmi dobře se drží a přesně střílí. Poměrně složitá sborka a rozborka (ve srovnání s moderními sbraněmi). Závěr – super kousek v každé sbírce.

Chcete vědět víc? Vše o P08 od Jana Balcara: PARABELLUM STORY

Borchardt, Luger a švýcarské armádní zkoušky

Vousatí pánové Marx a Engels nás učili o úloze mas v dějinách lidstva a také o tom, že jednotlivec nic neznamená. Přesto se nikomu nepodařilo vymazat z našich hlav geniální muže, kteří posunuli hranice možného. Každý obor lidské činnosti má svůj pantheon a v tom zbrojařském zaujímají čestné místo pánové Borchardt, Luger a Loewe.

Na počátku vývoje legendární pistole Parabellum stojí Hugo Borchardt. O jeho osobu vedou již léta němečtí autoři spory s americkými, a každý z nich jej pokládá za svého. Narodil se totiž v Německu, ale dospíval a začal tvořit v Americe. Tam také působil v řadě zbrojovek a zanechal po sobě celou řadu vynálezů. Ve věku 38 let se však roku 1882 vrátil do Evropy. Usadil se v Budapešti, kde pracoval jako ředitel maďarské Továrny na stroje a kovové zboží (Fegyvér es Gépgyár). V této zbrojovce měla majoritu berlínská zbrojařská firma Ludwig Loewe & Co. Snad to byla náhoda nebo osud, který předurčil další události. Za svého pobytu v vytvořil v letech 1892 - 1893 první komerčně úspěšnou samonabíjecí pistoli s uzamčeným závěrem. Jak se dále dozvíme, inspirovalo jej předvádění Maximova kulometu, které v té době ostatně udělalo dojem snad na každého konstruktéra zbraní. Jeho pistole měla kloubový závěr, který nebyl ve světě zbraní novinkou. Byl již dříve použit u opakovaček Henry, Winchester a ve zmíněném kulometu Maxim. V pistoli jej do té doby nikdo nepoužil. Borchardt jej mírně modifikoval a zjednodušil a přidal několik nových konstrukčních řešení. Jeho pistole měla jako první umístěn vyjímatelný zásobník v rukojet. Ostatní zbraně měly do té doby zásobníkové schránky, umístěné před lučíkem. Prototyp pistole s největší pravděpodobností nechal vyrobit ještě za svého působení v Budapešti a nabídl jej mateřské firmě Ludwig Loewe & Co, kterou po smrti zakladatele převzal jeho bratr Isidor Loewe.

Tento muž patřil k velikánům zbrojní výroby a v krátké době vytvořil impérium, pod které spadaly největší evropské zbrojovky. Jeho postava, po dlouhá léta neprávem opomíjená, má v celém našem příběhu zvláštní důležitost. To zbrojní imperium, které vytvořil, se totiž jmenovalo Deutsches Waffen- und Munitions Fabriken, Německé zbrojní a muniční továrny, zkráceně DWM. Ale to bychom předbíhali událostem.

Z rozhodnutí Isidora Loewe zahájila jeho firma výrobu Borchardtovy pistole v roce 1893. Podle roku přihlášení patentu byla pistole nazývána C 93 (C = construktion = konstrukce) a nebo podle svého tvůrce jednoduše Borchardtova samonabíjecí pistole.

Vojenské autority však zatím pohlížely na samonabíjecí pistole jen jako na hezké a komplikované hračky. O jejich užití v armádě nebyl velký zájem. Přesto byl komerční úspěch pistole obrovský a zbraň se vyvážela do celého světa. Svět však na přelomu devatenáctého a dvacátého století nebyl tak velký, jako dnes. Bylo vyrobeno a prodáno více než tři tisíce kusů, dobrá třetina z toho počtu ve Spojených státech. Zbraň zústala ve výrobním programu i poté, co došlo sloučením několika firem ke vzniku DWM. Proto lze ve sbírkách a muzejích vidět pistole Borchardt signované firmou Ludwig Loewe & Co, nebo DWM.

S jednou z Borchardtových pistolí se nově vzniklá DWM účastnila ve dnech 22. - 23. 06.1897 švýcarských armádních zkoušek. Švýcarská armáda, která tradičně měla dostatek franků na kvalitní výzbroj a výstroj, se poohlížela po zbrani, která měla nahradit armádní revolver. Kromě DWM se přihlásilo několik dalších zbrojovek: Firma Mauser s pistolí C 96, Georg Roth s Krnkovou pistolí z roku 1895, Bergmann se svojí pistolí a ještě několik dalších. Borchardtova zbraň uspěla, těsně následována Mauserem C 96 a oběma výrobcům bylo doporučeno dále je zdokonalit. Připomínky švýcarské komise se týkaly nevhodného tvaru, velikosti a sklonu rukojeti.

Nyní nastává rozhodující okamžik ve vývoji pistole Parabellum. Borchardt se cítil dotčen a odmítl podílet na rekonstrukci své pistole. Byl ryzím technikem a neměl vojenské zkušenosti. Nepochopil požadavky vojenských odborníků. Nedokázal připustit, že jeho pistole je jen prvním článkem vývoje a navíc nevhodným pro vojenské užití. Isidor Loewe vyvíjel značné úsilí, aby Švýcarům dodala pistole DWM. Firmu Mauser sice také ovládal, ale za velmi napjatých vztahů. Rekonstrukcí zbraně byl pověřen Georg Luger. Jeho úkolem bylo, aby s minimálními změnami a při využití stávajícího nářadí a vyrobených dílů zdokonalil zbraň. Úkol to byl vpravdě nelehký.

Je třeba si uvědomit, že všechny v té době známé konstrukce samonabíjecích pistolí byly chráněny dosud platnými patenty a jediným možným řešením bylo zachovat princip Borchardtovy pistole a doplnit jej novými řešeními. Luger použil a mírně upravil kloubový závěr. Pozměnil způsob jeho odemykání a odstranil objemné pouzdro vratné pružiny na převislé zadní části zbraně. Změnil poněkud toporný úhel rukojeti a při jejím zadním hřbetu umístil plochou vratnou pružinu. Hlaveň byla zkrácena a původní náboj 7,65 mm Borchardt byl nahrazen nábojem 7,65 mm Luger. Výsledkem je zbraň, která zcela vyjímečně lahodí oku, byť byla vytvořena v době, kdy slovo design ještě nemělo svůj dnešní význam. I když to na první pohled není patrné, použil Luger i většinu řezného nářadí, nakoupeného pro výrobu Borchardtovy pistole. Konstrukce Borchardtovy pistole používala ještě šroubová spojení. Pohlédneme-li na Winchesterovy opakovačky a zámořské revolvery, dalo by se užívání šroubů nazvat „americkou školou„. Luger, zkušený voják evropského střihu, svěřil šroubovým spojům pouze připevnění střenek. Celá pistole se pro čištění rozebírá bez použití nástrojů a k úplnému rozložení na jednotlivé díly stačí šroubovák, dva vyražeče a kladívko.

Již v květnu 1898 byl hotov dřevěný model v měřítku 2:1 a v červnu téhož roku byla vyrobena první, patrně nečíslovaná pistole, která podle doslovné citace slov Hanse Tauschera, obchodního zástupce firmy pro USA, „střílela a dala se ukázat lidem z vedení…“

Výsledkem práce byl prototyp pistole, nazývaný Přechodný model Borchardt Luger. K opakovaným švýcarským armádním zkouškám, konaným ve dnech 24. - 25 září 1898 byly dodány pistole s výrobními čísly 4 a 5. První z nich, osazená hlavní o délce 157 mm se nedochovala a dosud se nikde neobjevila. Nejstarší zachovaná pistole, říkejme jí třeba pra-Parabellum, s hlavní o délce 142 mm má výrobní číslo 5 a nachází se ve studijní sbírce Eidgenosische Waffenfabrik v Bernu.

O vzhledu a konstrukčním uspořádání pistole výrobního čísla 4 se vedou dlouhé spory. Jeden tábor sběratelů tvrdí, že tato zbraň měla ještě v zadní části valivé kladičky, jako pistole Borchardt. Druhý se domnívá, že zmíněné řešení, uvedené v prvním „Parabellovém“ patentu neopustilo povrch papíru a že tímto krokem Luger mátl případně konkurenty a průmyslové špióny. Jak to bylo doopravdy, to se asi už nikdy nedovíme. Jisté je však to, že silueta pistole s výrobním číslem 5 naprosto věrně odpovídá všem pozdějším pistolím Parabellum.

V porovnání s praotcem Borchardtem je většina konstrukčních uzlů řešena zcela odlišně. Přesto má Lugerova pistole ještě některé znaky původní Borchardtovy konstrukce. Všechny tři otočné body kloubového závěru pistole Borchardt ležely v jedné přímce, tedy v mrtvé poloze. Malé vychýlení, způsobené třeba smítkem mohlo porušit uzamčení závěru. Proto byl kloub na své pravé straně opatřen pojistkou proti odrazu. Pojistka proti odrazu zabraňovala odskočení kloubu při zamykání závěru. Když Georg Luger tvořil pistoli Parabellum, změnil geometrické poměry na kloubu tak, že střední otočný bod ležel o několik desetin milimetru níže než dva krajní. Lugerův kloub je narozdíl od Borchardtova samosvorný. V první fázi výroby pistole, a u všech pistolí model 1900 byla ještě pojistka proti odrazu zachována, později však byla oprávněně vypuštěna. Patent byl v Německu udělen až 30. září 1898. Další vývoj zbraně byl velmi dynamický, již příští pistole s výrobním číslem 6 měla modifikovanou dlaňovou pojistku a odlehčené tělo. Každá další pistole představovala v podstatě další vývojový typ. Měnila se spoušť a převod na záchyt úderníku. Dlaňová pojistka dospěla do konečné podoby a střenky byly po celé ploše opatřeny rybinou. Pistole s výrobním číslem 17 odpovídala starému modelu, tedy pistoli Parabellum 1900.

Jak funguje Parabellum?

Princip uzamčení závěru zbraně soustavou pák byl poprvé použit u pákové opakovací pušky Henry. Kloubový závěr byl ovládán rukou pomocí páky a zároveň docházelo k napnutí vnějšího kohoutu. Hiram Maxim, vynálezce kulometu, se nechal patrně pákovými opakovačkami inspirovat. Závorník spojil s vratnou pružinou a zautomatizoval odemykání kloubu. Oproti opakovací pušce byla hlaveň kulometu se závěrem uložena v těle zbraně posuvně. Při výstřelu se pak vše posouvalo vzad a krátkým zpětným pohybem docházelo k odemčení závěru. Hiram Maxim předváděl svůj kulomet po celém světě nejrůznějším státníkům a vojenským autoritám. Jednoho takového předvádění se v Budapešti počátkem devadesátých let minulého století účastnil i Hugo Borchardt. Kloubový závěr dobře znal z doby svého působení u Winchestera a možnost přepracování na samočinnou funkci jej natolik fascinovala, že se rozhodl jej použít v konstrukci vlastní samonabíjecí pistole. Kulomet a pistole mají obecně mnoho společného, závěr všakn bylo třeba modifikovat. Výsledkem byla soustava dvou pák, spojených čepem. Tak vznikly tři otočné body, které ležely v jedné přímce, byl-li závěr uzamčen. Přední otočný bod byl pevně spojen se závorníkem, střední umožňoval zlomení kloubu a zadní byl pevně spojen s pouzdrem závěru. Na převislém konci zadní části kloubu byly na čepu otočně upevněny kladičky, které zajišťovaly odemčení závěru. Závorník byl tlačen vpřed plochou vratnou pružinou. Při výstřelu se pohybovalo pouzdro závěru se závěrem směrem vzad a převislý konec kloubu narazil kladičkami na sešikmenou plochu v těle pistole. Tím došlo k odemčení závěru až v okamžiku, kdy střela opouštěla hlaveň. Závěr se potom setrvačností pohyboval do zadní polohy, vyhodil vystřelenou nábojnici a dopravil nový náboj do nábojové komory. Kloubový závěr pistole Parabellum se liší od Borchardtova ve dvou maličkostech. Zadní část kloubu nemá převislý konec a kloubový závěr se odemyká nárazem hmatníků ve středním otočném bodě do výstupků na těle pistole. Na první pohled méně patrnou změnou je to, že střední ootočný bod kloubového závěru leží mírně pod spojnicí obou krajních otočných bodů. Tím byla posílena samosvornost kloubového závěru.

Pistole je nabita a natažena, to znamená že do rukojeti byl zasunut naplněný zásobník a závěr byl stažen do zadní polohy a vypuštěn. Při zpětném pohybu závěru odebralo čelo závorníku náboj ze zásobníku a zavedlo jej do nábojové komory. V okamžiku stisku spouště působí její hrana na úhlovou páku, která prostřednictvím přerušovače odsune záchyt úderníku z dosahu hrany nosu uderníku. Úderník udeří na zápalku náboje a ten zažehne prachovou slož náboje.

Působením spalných plynů se pohybuje střela v hlavni směrem vpřed a zároveň se zpětnorázový celek „hlaveň + pouzdro závěru + závěr“ začne pohybovat směrem vzad. Po dosažení zadní polohy pouzdra závěru, které vykonalo krátký zpětný pohyb, narazí miskovité hmatníky na křivkové plochy těla pistole. Dojde k vyvedení kloubového závěru z rovnovážné polohy a závorník se setrvačností pohybuje dále vzad.

Již v této fázi pohybu se záchyt úderníku spolu s pouzdrem závěru odsunul z dosahu úhlové páky spouště. Před dosažením zadní polohy je vystřelená nábojnice vytažena vytahovačem z nábojové komory a vyhozena nárazem do vyhazovače. Úderník je napnut a zachycen záchytem úderníku. Vratná pružina vrací závorník zpět a ten svojí přední hranou odebere další náboj ze zásobníku a zavede jej do hlavně. V poslední fázi pohybu závorníku s pouzdrem závěru vpřed se kloub napřímí tak, že jeho prostřední otočný bod leží mírně pod úrovní obou krajních. Celek „hlaveň + pouzdro závěru + závěr“ se zastaví v přední poloze a pistole je opět nabita, natažena a její závěr je uzamčen. Povolením spouště zaskočí úhlová páka spouště a opře se prostřednictvím přerušovače o záchyt úderníku. Dalším stiskem spouště se cyklus opakuje.

Staří Římané a Parabellum

Snad každý z nás slyšel ve škole výklad, začínající slovy: „Již staří Římané...„. Nelze jinak, než konstatovat, že původ označení pistole Parabellum mají na svědomí také staří Římané. Vlastně jeden z nich. Byl jím římský myslitel a spisovatel Flavius Vegetius Renatus, který se ve čtvrtém století našeho letopočtu zabýval teorií vojenství. Jeho dílo představovalo pro vojenství shrnutí základních pravidel a jeho pokračovatelé Machiavelli a von Clausevitz se k němu hrdě přihlásili. Ve své knize Epitoma Rei Militaris (Sborník věcí vojenských) uvádí Vegetius: „Qui desiderat pacem, praeparet bellum„. Do dějin vstoupila modernizovaná a lépe se rýmující podoba hesla „Si vis pacem, para bellum !“ - „Chceš-li mír, připravuj válku!„. Poslední dvě slova spojená v jedno, to byla ochranná známka a zároveň telegrafická adresa firmy DWM. Známka byla zaregistrována v roce 1900 a z počátku byla používána i pro jiné zbraně. Kromě pistole známe i kulomet Parabellum. Na přelomu devatenáctého a dvacátého století byl již k dispozici telefon, ale nebyl příliš rozšířen. Telegraf byl prostředkem komunikace, která nesnesla odkladu. Dnes v době internetu si dovedeme dobře představit, jaké úspory znamenalo nahrazení názvu a adresy firmy jedním výrazem. Telegrafista místo několika slov k přesnému označení příjemce použil slovo jediné: Parabellum. Proč padla volba právě na spojená poslední dvě slova jmenovaného hesla? Firma DWM se zabýval výrobou zbraní a střeliva, určeného zejména pro válečné užití. Ochranná známka i adresa to definovaly přesně:

Zde se připravuje válka!

Původní označení pistole jmény dvou duchovních otců, Borchardt - Luger, bylo v prvních letech dvacátého století postupně vytlačováno označením pistole Parabellum. Ve Spojených státech byla od počátku se zbraní spojována pouze osoba Georga Lugera, který ji zde osobně předváděl. Lugerovo jméno mělo tak dobrý zvuk, že si jej jako ochrannou známku nechal zaregistrovat A. F. Stoeger, známý dovozce pistolí Parabellum. Posledním označením, které má původ ve vojenském označení zbraně je zkratka P.08. Je správné toto označení používat jen pro německé armádní pistole v ráži í mm Luger s hlavní dlouhou 100 mm.

Starý model - Parabellum 1900

Pistole Parabellum má uzamčený závěr s krátkým zpětným pohybem hlavně a vyznačuje se umístěním zásobníku do rukojeti pistole. Uzamčení závěru je provedeno soustavou pák, umístěnou v pouzdře závěru, obvykle nazývanou kloubový závěr. Rukojeť je nasazena v úhlu 57o, tedy pod relativně ostrým úhlem a na první pohled slibuje velmi dobré uchopení. Většina dílů pistole je zvenčí viditelná a četné mezery mezi jednotlivými součástmi usnadňují vniknutí prachu a nečistoty do mechanizmu zbraně. Hlaveň s muškou, upevněnou v rybině, je zašroubována do pouzdra závěru. Pouzdro závěru má tvar vidlice, a v drážkách je v něm posuvně uložen závorník. Na levé vnější straně pouzdra závěru je vytvořeno vybrání, ve kterém je vytvořena svislá osa záchytu úderníku, který je na ní volně nasunut a jištěn proti vypadnutí pružinou záchytu úderníku. Přerušovač je vsunut v dutině záchytu úderníku a je odpružen šroubovou pružinou. Na svém místě je držen kolíkem. Na pravé vnější straně pouzdra závěru je vytvořeno vybrání, ve kterém je vsunut pružný vyhazovač.

Kloubový závěr pistole Parabellum je odvozen z Borchardtovy pistole a jeho uspořádání je dále mírně modifikováno. Skládá se ze závorníku, přední části kloubu a zadní části kloubu. V závorníku je uložen přímoběžný úderník se šroubovou bicí pružinou a opěrou bicí pružiny. Spojení opěry bicí pružiny se závorníkem obstarává bajonetový spoj. Na horní straně závorníku je v drážce uložen pružný vytahovač. Přední část kloubu je spojena čepem se závorníkem a svým nosem napíná při zpětném pohybu závěru úderník. Dalším čepem je spojena se zadní částí kloubu. Zatímco přední část kloubu je jen jednoduchou pákou, na zadní části jsou vytvořeny hmatníky s miskovitým vybrání. Kromě toho, že tyto hmatníky slouží k manipulaci se závěrem, obstarávají ještě při krátkém zpětném pohybu odemčení závěru. Se zadní částí kloubu je otočně spojeno táhlo vratné pružiny. Na pravé hmatníku zadní části kloubu je vytvořeno vybrání pro pojistku proti odskoku, která je odpružena šroubovou pružinou a zároveň brání vypadnutí spojujícího čepu. Pojistka proti odskoku zapadá do ozubu, přinýtovaného na těle pistole. Na horní ploše zadní části kloubu je vyfrezováno hledí.

Tělo pistole je vyrobeno frézováním z plného materiálu a v zadní části má vytvořeny charakteristické křivkové plochy, sloužící k odemčení kloubového závěru. Na převislé zadní části těla pistole je přinýtováno oko pro řemen. V těle pistole se nalézá prostor pro spoušť, zásobník a vratnou pružinu. Záchyt zásobníku je umístěn v kořeni lučíku a je odpružen plochou pružinou. Kromě toho se v těle pistole nalézá pojistné ústrojí. Páčka pojistky je upevněna kolíkem v odlehčeném boku levé zadní křivkové plochy a omezuje pohyb dlaňové pojistky. Nos dlaňové pojistky přímo blokuje záchyt úderníku. Spoušť, na jejímž čepu je nasunuta pružina spouště, působí prostřednictvím úhlové páky přímo na přerušovač, vyčnívající ze záchytu úderníku. Do těla pistole se vkládá boční destička, v níž je na čepu upevněna úhlová páka spouště. Při zadním hřbetu rukojeti rukojeti je umístěna plochá vratná pružina. Vratná pružina je snýtována ze dvou pásků a má tvar písmene S. Její volný konec je zaklesnut do vybrání v těle pistole, zatímco její druhý konec je prostřednictvím hákového zakončení spojen s táhlem vratné pružiny. V těle pistole je dále umístěn záchyt závěru, který však nelze zvenčí ovládat. Po vystřílení všech nábojů ze zásobníku nadzvedne tlačka podavače zásobníku záchyt závěru a ten zapadne do vybrání na spodní hraně závorníku. Po vytažení prázdného zásobníku a částečného stažení závěru do zadní polohy se záchyt závěru vrátí do výchozí polohy a uvolní závěr. Součástkou, která drží celou zbraň pohromadě, je rozebírací pojistka. Je vložena do těla pistole v prostoru před lučíkem a pomocí drobné pružiny je aretována v krajních polohách. Spojuje tělo pistole s pouzdrem závěru a drží ve vybrání těla pistole boční destičku. Jednořadý zásobník na osm nábojů má na na pravém boku podlouhlý otvor, kterým prochází zdrsněná tlačka podavače zásobníku. Jeho tělo sestává ze dvou výlisků z ocelového, poniklovaného plechu, které jsou spojeny po obou bocích zásobníku pomocí lemového spoje. Podavač je odpružen šroubovou pružinou, která se o něj opírá prostřednictví vodícího válečku. Dno zásobníku je dřevěné a po obou stranách má výstupky, sloužící k jeho lepšímu uchopení při vyjímání a vkládání do pistole. S tělem zásobníku je spojeno jedním ocelovým příčným čepem při zadní stěně zásobníku. Pistole je černěna potíráním a pouze na vnějších plochách. Vnitřní povrch zbraně je ponechán v původní barvě oceli. Spoušť, záchyt zásobníku, rozebírací pojistka, pojistka kloubu proti odskoku, vytahovač, vyhazovač a páčka pojistky jsou napouštěné. Zlatavého odstínu je dosaženo ohřevem součástek na cca 380 - 400oC. Pružina záchytu úderníku a šrouby střenek jsou modřené v soli. Nos dlaňové pojistky je leštěn a ponechán v barvě oceli. Střenky jsou vyrobeny z ořechového dřeva a jsou opatřeny jemnou rybinou. K tělu pistole jsou upevněny vždy jedním šroubem v dolní části.

Karabina Parabellum

Původ karabin Parabellum sahá do úplných začátků výroby pistolí model 1900. Firma DWM se snažila na počátku dvacátého století získat armádní zakázky v Německu i v zahraničí. Její úsilí bylo provázeno „dárky“ pro osoby, které měly rozhodující vliv na udělení státní zakázky. Georg Luger tehdy navrhl karabinu, postavenou na základě pistole model 1900. Řešení to bylo velice výhodné. Většina dílů byla vzata z běžné výroby, avšak karbina působila a dodnes působí velmi reprezentativně. Navíc bylo na ní možno snadno demonstrovat funkci pistole. Některé karabiny mají na můstku poudra závěru vyryt monogram obdarovaného a někdy i datum. Tyto dárkové karabiny mají značen kloub propleteným písmeny G a L. Tak označoval Georg Luger zbraně, na jejichž kompletaci se osobně podílel.

Karabiny se vyskytují ve třech základních variantách. První z nich, nazývaná karabina 1900 je známá jen v jediném exempláři. Oproti pozdějším karabinám 1902 má unikátní pětipolohové stavitelné hledí, umístěné na zadní části kloubového závěru. Nástavná pažba má zcela jiný způsob upevnění na tělo pistole, než následující varianta karabiny a s ní i všechny vojenské varianty. Druhá varianta, nazývaná Karabina 1902, je nejrozšířenější. Za základ byla použita běžná pistole „starý model“ s lištou na nástavnou pažbu. K jejím charakteristickým vlastnostem patří vedle dlaňové pojistky i použití kloubového závěru starého provedení, s pojistkou proti odrazu a plochým vytahovačem. Tělo pistole bylo v přední části doplněno o nosič předpažbí, přivařený v místě rozebírací pojistky. Na zadní části kloubu bylo odstraněno hledí. Největší změna spočívala v osazení hlavně v ráži 7,65 mm Luger, dlouhé 300 mm. Čtyřpolohové stavitelné hledí bylo umístěno na zadní části hlavně, přiléhající k pouzdru závěru. Mírně kuželová hlaveň měla v přední části přiletovanou základnu mušky, do které byla v rybinové drážce nasunuta a pojištěna perličková muška. Předpažbí plnilo dvě funkce. Kromě umožnění lepšího uchopení zbraně skrývalo v sobě pomocnou vratnou pružinu. Jejím úkolem bylo tlačit hlaveň s pouzdrem závěru směrem vpřed a pomáhat tak běžné vratné pružině. Důvodem tohoto řešení bylo použití výkonnějšího střeliva. Výkon speciálního střeliva pro karabinu, jinak rozměrově shodného s nábojem 7,65 mm Luger byl výrazně zvýšen. Tím bylo umožněno použití standardního zásobníku. Aby bylo možno použít sériový kloubový závěr, bylo třeba zpomalit zpětnorázový celek (hlaveň - pouzdro závěru - kloubový závěr). Vyšší hmotnost hlavně sama o sobě příliš nepomohla a proto bylo nutno dodat pomocnou vratnou pružinu. Výsledkem byla spolehlivě a přesně střílející zbraň výrazně vyššího výkonu, než obvyklá pistole Parabellum.

Nástavná pažba sice vzdáleně připomíná válečné provedení pro pistole P.04 a LP.08, ale opravdu jen vzdáleně. Způsob spojení s tělem pistole je sice shodný, ale pažba karabiny je malé umělecké dílo. Karabiny byly dodávány v kazetě z leštěného ořechu, uvnitř vyložené temně rudým sametem. Kazeta obvykle obsahovala ještě olejničku, šroubovák a vytěrák. V této podobě se karabiny vyráběly až do roku 1906. Třetí varianta zbraně, nazývaná Karabina 1920, odpovídá běžné pistoli nového modelu. Nový kloub s kruhovými hmatníky bez pojistky proti odrazu, doplněný obvyklým vytahovačem a dlaňová pojistka jsou charakteristické pro tuto zbraň. Střenky skrývají šroubovou vratnou pružinu a předpažbí již neobsahuje přídavnou vratnou pružinu. Karabiny se vyskytují v ráži 7,65 mm a 9 mm Luger. Mnohé z těchto karabin však nesou nejrůznější specifické znaky, jako je nepřítomnost předpažbí, nestandardní délka hlavně či použití hledí z pistolí P.04 nebo LP.08. O mnohých zachovaných karabinách panují pochybnosti, jsou-li vyrobeny u firmy DWM nebo vznikly úpravou běžné pistole v puškařské dílně.

Výroba Karabiny Parabellum byla zahájena pro účely reprezentace, jako dárkového předmětu. Později byla nabízena, jako zakázkové provedení pro lovecké a sportovní účely. Stala se inspirací pro armádní modely P.04 a LP.08, které jsou shodně koncipovány, avšak jejich nástavné pažby postrádají luxus. Po první světové válce, kdy byl přebytek zbraní poskytoval množství pistolí na úpravu byla v mnoha případech napodobována puškaři.

V současné době německá firma Boddecker a Wagner nabízí nově montované karabiny v ráži 9 mm, které vznikají přestavbou obvyklých pistolí P.08 z obou světových válek. Výroba nových dílů, k nimž patří hlaveň, miřidla, předpažbí s nosičem a pažba je prováděna údajně v Rumunsku a díly jsou rozměrově i zpracováním poměrně věrné. Díly jsou namontovány na nově černěné pistole, na kterých jsou ponechány výrobní čísla a většina označení. Zbraně jsou vyráběny především pro zábavu a jejich sběratelská hodnota je problematická. Jsou však dobrou variantou pro ty z nás, kteří chtějí střílet z karabiny Parabellum a nedostává se jim peněz na originál nebo odvahy z originální karabiny vystřelit.

A co dělají dnes originální karabiny? Usídlily v trezorech sběratelů, nebo ve výkladech aukčních síní.

Pistole Parabellum a metoda slepých uliček

Český vynálezce a polyhistor Jára da Cimrman byl, jak známo, průkopníkem metody slepých uliček. Zdařilé objevy a vynálezy jsou jistě velmi důležité, avšak neméně důležité je ukázat lidstvu, kudy cesta nevede.

Z tohoto soudku je i Lugerův pokus vylepšit kinematiku kloubového závěru. Jako u všech samonabíjecích pistolí s uzamčeným závěrem, i u pistole Parabellum se při výstřelu závěr pohybuje jen setrvačností. Po dobu, kdy se střela nachází v hlavni je závěr uzamčen a zpětnorázový celek (hlaveň + pouzdro závěru + závěr) se pohybuje vzad. V okamžiku, kdy střela opoustí hlaveň, nepůsobí na závěr žádná jiná síla, než setrvačný účinek krátkého zpětného pohybu. Ten se u obvyklé pistole přenáší do zadní části kloubu, která je nárazem do křivkových ploch na těle pistole, vymrštěna vzhůru.

V roce 1903 navrhl Georg Luger změnu uspořádání kloubového závěru. Hmatníky, umístěné na zadní části kloubu, které nárazem do těla pistole „lámou“ kloub přestěhoval na přední část kloubu. Doplnil pod hmatníky kosodélníkové výběžky, které narážely na sešikmenou plochu na těle pistole. Dosáhl tak lepšího využití přenosu energie zpětného rázu na kloubový závěr a snížení namáhání středního čepu kloubového závěru. To vše za cenu složitějšího tvaru kloubového závěru a vyšších výrobních nákladů. Navíc se ruka musela z plochy inovovaného kloubu snadněji smekat. U klasického kloubu je totiž relativní pohyb ruky vůči hmatníkům přesně opačný.

Svoje vylepšení přihlásil k patentování na Silvestra roku 1903. My, Češi míváme tou dobou většinou jiné starosti. Patent mu byl udělen až 23. dubna roku 1907. Vyobrazení z patentového spisu ukazuje modifikovanou pistoli starého modelu, s plochou vratnou pružinou. Na náčrtu chybí pojistka, což ovšem neznamená, že by ji nebylo možno v upravené pistoli použít beze změny. Samotný text patentového spisu se čte téměř jako dobrá báseň. Posuďte sami a přečtěte si se mnou první větu:

Budiž známo, že já, Georg Luger, poddaný rakouského císaře, bytem Weimarerstrasse č. 34, Charlottenburg, Německo, inženýr, vynalezl jsem zcela původní a použitelné vylepšení zbraní s uzamčeným závěrem, jehož přesný, úplný a jasný popis následuje.

Nepodařilo se mi najít německý ekvivalent tohoto patentu, což ovšem neznamená, že neexistuje. Je pravděpodobné, že byla zhotovena nejméně jedna pistole podle tohoto patentu a zřejmě byla její funkce opravdu lepší. Zatím však nebyla nalezena. K zavedení výroby nedošlo, nejspíše proto, že i původní konstrukce fungovala dobře. Dražší výroba součástí kloubu byla patrně definitivní směrovkou do slepé uličky.

Pistole Parabellum a německá branná moc

Největší slávu získala pistole Parabellum ve službách císařské armády a námořnictva, Reichswehru a Wehrmachtu. Její cesta do armády však vůbec nebyla přímá, ani snadná. Bouřlivý technický rozvoj na konci devatenáctého století přinesl nové konstrukce i ve zbrojní technice a tehdejší císařská armáda se poohlížela po moderních zbraních. Samonabíjecí pistole, která se zrodila začátkem devadesátých let, byla jednou z nich. První použitelná samonabíjecí pistole, Borchardtova C 93 nepadla vojenským autoritám do oka a v podstatě se jí ani vážně nezabývali. První samonabíjecí pistolí, kterou pruská GPK (Gewehrprüfungskomision = výzbrojní zkušební komise) vzala na milost, byl Mauser C 96 v ráži 7,63 mm Mauser. V červnu roku 1898 bylo zakoupeno pro vojskové zkoušky 145 Mauserových pistolí a v lednu příštího roku dalších 269. V té době již byla na světě pistole, nazývaná Borchardt - Luger, která se s úspěchem účastnila švýcarských armádních zkoušek. V lednu 1899 bylo rozhodnuto o jejím zařazení do zkušebního programu GPK. Pistole v ráži 7,65 mm Luger dorazila až v prosinci roku 1900. V květnu roku 1901 dodal další zbrań do souboje rytíř Ferdinand von Mannlicher. Elegantní pistole byla zařízena na slabý náboj 7,65 mm Mannlicher. Srovnávací zkoušky proběhly v červenci téhož roku. Mannlicherova pistole byla vyřazena a ve hře zůstávala jen pistole, mezitím nazvaná Parabellum a Mauser C 96. V dalších zkouškách, které probíhaly v letech 1902 - 1903 byly opět porovnávány jmenované pistole a s nimi i odmítnutý Mannlicher a nově zařazená pistole Frommer. Okolo roku 1903 se na pistolích Parabellum objevily nové hmatníky. Jejich tvar byl plošší a hmatníky postrádaly miskovitá vybrání. Pojistka proti odskoku, jak ji známe z klasické pistole Parabellum 1900 byla nejprve zjednodušena a nakonec vypuštěna úplně. Toto dědictví po Borchardtově pistoli ztratilo se změnou geometrie kloubu svoje opodstatnění. V první fázi byla západka s čepem a pružinou nahrazena pružnou západkou z jednoho kusu pružinové oceli. Funkce byla shodná: zabránit odskoku kloubu a tím jeho odemčení při znovunabití zbraně po výstřelu.

Konečně 26. února 1904 konstatovala GPK, že pistole Parabellum vyhovuje po všech stránkách, nicméně zmínila i neduhy zbraně. Slabým místem byla listová vratná pružina a skutečnost, že nebylo možno zjistit, je-li zbraň nabita nebo ne. Zpráva komise vyvolala další konstrukční úpravy, které se týkaly vytahovače a vyhazovače. Zatímco úprava vyhazovače byla vysloveně kosmetická (spočívala v posunutí nosu vyhazovače, zapadajícího do pouzdra závěru směrem vzad), vytahovač byl změněn od základu. Původní vytahovač, vyrobený z jednoho kusu pružinové oceli, se projevil jako náchylný k prasknutí. Byl nahrazen sice složitějším, avšak nesrovnatelně robustnějším vytahovačem, který navic plnil i úlohu výstražníku. Byl odpružen šroubovou pružinou a v závorníku byl upevněn pomocí příčného kolíku. Konstrukce vytahovače je tak důmyslná, že je v závorníku kolíkem držen jen proti vypadnutí. Veškerý přenos sil, nutných pro vytažení vystřelené nábojnice z nábojové komory, přenáší jeho masivní tělu tvarovým stykem do závorníku. Kromě toho je vytahovač při zavedení náboje do nábojové komory zdvižen nábojnicí a přečnívá přes profil závorníku. Ve tmě je možno vystouplý vytahovač snadno nahmatat a za světla, umíme-li cizí řeč, si přečíst, že je nabito. Opravdu, levý bok (nebo u Holandských pistolí oba) je opatřen malým nápisem Geladen, Loaded, Charge nebo dokonce Zarjad. Podle místa určení byly vytahovače na přání zákazníka označovány v místním jazyce. Tak můžeme narazit na vytahovače, popsané portugalsky, turecky nebo persky.

Další pozitivní změnou byl nástup nového náboje 9 mm Luger. Každá z armád, které se kdy pistolí Parabellum 1900 zabývala a německá zvláště, pokazovala na slabý zastavovací účinek náboje 7,65 mm Luger. Georg Luger usoudil, že nejjednodušším řešením bude prosté zvětšení ráže. Lahvicový tvar nábojnice přímo vybízel k rekonstrukci střeliva na ráži 9 mm. Základ nábojnice zůstal shodný a v podstatě byla vypuštěna poslední operace - tvoření krčku. Původně lahvicová nábojnice byla nyní jen mírně konická a výsledná ráže zbraně byla 9 mm.

Tento náboj byl z počátku laborován střelou se špičkou ve tvaru komolého kužele. Později na základě protestů proti údajně zvýšené ranivosti byla střela na klasický ogivální tvar. Tak téměř před sto lety vznikl jeden z nejrozšířenějších nábojů na světě, který ani dnes neztratil nic ze své přitažlivosti.

Změna byla tak promyšlená, že celková délka náboje ani jeho největší průměr se nezměnily a bylo možno pro oba náboje použít shodný zásobník. Rozměry zadní části nábojnice se také nezměnily a proto mezi závěrem pro ráži 7,65 mm a 9 mm není žádný rozdíl. Jediná změna na zbrani se týkala hlavně a mušky, která byla svojí výškou přizpůsobena dráze střely.

Pistole P.04 a šroubová vratná pružina

Další kolo vojskových zkoušek na jaře roku 1904 probíhalo se střelivem 9 mm Luger. Zatímco německá císařská armáda stále váhala a odkládala rozhodnutí o armádní pistoli, námořnictvo mělo v celé věci jasno už nyní. Po dokončení zkoušek v létě roku 1904 bylo rozhodnuto zavést do výzbroje námořnictva pistoli Parabellum v ráži 9 mm Luger, opatřenou hlavní o délce 150 mm a stavitelným hledím. Hledí mělo dvě polohy, 100 a 200 m a bylo umístěno na zadní části kloubu. V polohách bylo drženo odpruženou tlačkou. Rozsah dálky střelby možná někoho překvapí, je ale třeba si uvědomit, ža na moři není sto metrů zas tak mnoho. Pistole byla dodávána k jednotkám spolu s koženým pouzdrem, které bylo řemínky připevněno na nástavnou pažbu. Pažba byla velmi prostinká, v podstatě se jednalo o 14 mm silné ořechové prkénko s kováním vpředu, beze stopy luxusu karabin Luger. Datum oficiálního zavedení se nepodařilo dosud v německých vystopovat, a tak víme pouze, že 12. prosince 1904 byla u firmy DWM objednána série 8 000 pistolí, které dostaly označení 9 mm Selbstladepistole 04. Žádná jiná firma „námořnické“ pistole v době jejich služby v německém námořnictvu nevyráběla. Pouze v sedmdesátých letech vyrobila firma Mauser upomínkové pistole, které původní model 04 silně připomínaly.

První série pistolí 04, která dorazila k jednotkám počátkem jara roku 1906, měla dlouhé tělo pistole s dlaňovou pojistkou. Pojistka byla v horní poloze zajištěná a její poloha nebyla popsána. Kloub několika desítek prvních pistolí měl zjednodušenou pojistku proti odskoku a nový vytahovač. Vratná pružina však u těchto vzácných exemplářů byla plochá. Ale ani tento prvek, zděděný po původní pistoli Borchardt neměl před sebou další karieru.

První dodané pistole P.04 byly s největší pravděpodobností přiděleny expedičnímu sboru v Africe. Z revize, proběhlé v 23. července 1906 v tomto sboru, se dovídáme, že z 18 dodaných pistolí byla jedna ztracena v boji, osm (výrobní čísla: 3, 5, 7, 9, 12, 13, 14 a 31) kusů zrezivělo, dvěma (výrobní čísla: 7a15) praskla pružina záchytu závorníku a u jedné pistole (výrobní číslo 44) chyběla západka na kloubu. Z výsledku revize vyplývá že nejméně 44 prvních pistolí mělo ještě západku kloubu, s největší pravděpodobností zjednodušeného typu.

Skutečný původce šroubové vratné pružiny, jak ji známe z běžných pistolí P. 08, je dodnes ukryt v temnotách. Jedním z možných autorů je holandská armádní komise, která zkoušela pistole Parabellum v roce 1905 a posuzovala jejich vhodnost pro zavedení do armády. Německá zbrojní zkušební komise se k autorství nehlásí. Jediným existujícím dokladem o šroubové vratné pružině je německý patentový spis č. 215 811, podaný dne 30. dubna 1909. Žádný jiný spojující článek mezi pistolí Parabellum 1900 s plochou vratnou pružinou a modelem 1906 s pružinou vinutou nebyl dosud spolehlivě prokázán. Patent sice postihuje pružné spojení kloubového závěru s vratnou pružinou, nicméně s vratnou pružinou šroubovou! Úplným překvapením je však jméno přihlašovatele. Je jím sám Hugo Borchardt a dosud není jasné, je-li skutečným autorem myšlenky, nebo zda se jen „ujal“ vylepšení výše zmíněné holandské komise v rámci malé soukromé války s Georgem Lugerem.

Na základě dalšího vývoje a zdokonalování byly upravovány i pistole, dodávané námořnictvu. Není zcela přesně známo, kolik z nich mělo ještě plochou vratnou pružinu ale obecně přijímaná informace je, že asi 1 200 kusů. Faktem a to prokázaným je, že pistole s plochou vratnou pružinou byly během služby předělány. Dostaly obvyklou šroubovou vratnou pružinu a byla u nich předělána pojistka. Původní dlaňová pojistka, snad pro sjednocení, byla v roce 1912 nahrazena pojistkou shodnou s pojistkou armádní pistole P.08. Protože dlaňová pojistka měla jiný tvar jazýčku, který blokuje záchyt úderníku, bylo třeba tělo pistole v místě otvoru pro jazýček pojistky provrtat a vsadit opěrný kolík. Podle něho lze poznat pistole německé Kriegsmarine, které měly původně dlaňovou pojistku a byly následně upraveny.V únoru roku 1907 došlo ke změně označení pistole, která byla od té doby nazývána Pistole 04, zkratkou P. 04. Roku 1909 splnila DWM objednávku na 8 000 pistolí P.04 a bylo zahájeno jednání o druhé dodávce. Brzy bylo objednáno dalších12 000 pistolí a tak jich bylo do začátku první světová války vyrobeno asi 20 000 kusů. Za první světové války bylo vyrobeno dalších asi 2 500. Tím se dostáváme k pravděpodobnému číslu 22 500 vyrobených pistolí P. 04, což odpovídá četnosti jejich výskytu na trhu a ve sbírkách.

Starý a nový model a jak na ně

Konstrukční uspořádání původní pistole Parabellum z roku 1900, která je často označována v anglosaské literatuře jako starý model, bylo okolo roku 1906 zásadně změněno. Z vnějšku změny příliš patrné nejsou a laik by si mohl myslet, že se jedná o dvě stejné pistole. Přesto, že jsme se už v minulých kapitolách o obou provedeních pistole zmínili, udělejme si malý přehled:

Krátké tělo u obyklé pistole P.08 má délku 129 mm, dlouhé tělo je o 2 mm delší. Krátké pouzdro závěru armádní pistole má délku 130 mm, dlouhé pouzdro závěru je o 2 mm delší. Délková diference se odehrává v oblasti závitu pouzdra závěru, kde je do něj zašroubována hlaveň. Proč je tomu tak, proč se konstrukčně shodná pistole liší v podstatě délkou závitové části hlavně? Odpověď je ukryta v temnotách a jediným vodítkem může být skutečnost, že délka závitu hlavně je v poměru s délkou nábojnice. Závitová část pouzdra závěru pistole Borchardt C 93 je dlouhá 23 mm a nábojnice je dlouhá 25 mm. Starý model pistole Parabellum, který byl původně konstruován pro náboj s délkou nábojnice 21, 6 mm má závitovou část pouzdra závěru dlouhou 21 mm. Běžná P.08 v ráži 9 mm Luger má závitovou část pouzdra závěru dlouhou 19 mm, tedy rovněž téměř stejnou, jako je délka nábojnice.

Obvyklou otázkou začínajících sběratelů je, jak od sebe poznat krátké a dlouhé tělo pistole. Moje odpověď je snadná, ale obvykle tazatele neuspokojí: „Na první pohled!“ Krátké tělo, které se vyskytuje u všech pistolí P.08 a LP.08 má v přední části pod hlavní poměrně ostrý poloměr zaoblení. Naproti tomu dlouhé tělo, jaké nalezneme na všech pistolích Parabellum 1900, všech švýcarských modelech a části pistolí P.04, má poloměr zaoblení výrazně větší, dá se říci povlovný.

Dříve nebo později se chce sběratel podívat, jak to vlastně uvnitř pistole vypadá. Následující odstavec je určen těm, kteří pistoli Parabellum doposud nerozebírali a těm, kdo to zvládají s obtížemi. Zkušení chlapci jej mohou přeskočit bez obav, že o něco důležitého přijdou.

Rozbírání pistole Parabellum je alespoň z mého pohledu naprosto snadnou záležitostí. Obejdeme se bez nástrojů a v podstatě i bez zvláštní zručnosti. Nejprve je třeba se přesvědčit, že v hlavni není náboj. Ponecháme prázdný zásobník v pistoli, stáhneme závěr do zadní polohy a necháme jej v ní zachycený záchytem závěru. Vyjmeme zásobník a otočíme rozebírací pojistku o devadesát stupňů ve směru hodinových ručiček. Vyjmeme boční destičku a povytáhneme závěr do zadní polohy a pomalu jej vypustíme. Hlaveň s pouzdrem závěru a závěrem vysuneme směrem vpřed a stisknutím záchytu úderníku spustíme úderník. Vysuneme směrem doleva zadní čep kloubu a vyjmeme z pouzdra závěru směrem vzad kloubový závěr. Nyní je možno ještě pomocí šroubováku vyjmout ze závorníku opěru bicí pružiny s pružinou a úderníkem. Z těla pistole je ještě bez nástrojů možno vyjmout rozebírací pojisku, kterou v těle drží malá pružinka. U některých pistolí, zejména těch repasovaných, může tato pružinka snadno vypadnout. Věřte mi, že se obtížně hledá a věnujte jí pozornost. Rovněž bez nástrojů lze vyjmout z těla pistole i spoušť s pružinou. Další rozebírání není pro čištění pistole nezbytně nutné a laikovi ani doporučitelné.

Poznamenejme si proto další postup jen pro pořádek: V pouzdře závěru zůstal ještě vyhazovač a záchyt úderníku. Pomocí úzkého šroubováku nadzdvihneme zadní hranu vyhazovače, až jeho pružná část vyskočí z vybrání v pouzdře závěru. Stejný šroubovákzaklesneme pod ohnutou část pružiny záchytu úderníku, nadzdvihneme ji a vysuneme směrem vpřed. V záchytu úderníku zůstává ještě přerušovač s ččepem a pružinou. Pomocí vyražeče lze čep hůře či lépe vyjmout, přerušovač má pak snahu záchyt opustit spolu s pružinou. Pokud se mu to podaří, čekají vás hodiny hledání. V dalším budeme brát v úvahu jen armádní provedení P.08, protože je nejrozšířenější. Závěr lze dále rozebírat po odstrannění čepů. Přední čep kloubu lze snadno vyklepnou vyražečem. Střední čep kloubu je jištěn malým kolíkem, viditelným na horní ploše zadní části kloubu. Kolík bývá většinou velmi dobře zaražen a většinou jej lze těžko vyklepnout. Pokud se o to budete pokoušet, tak vždy zevnitř kloubu, protože kolík je mírně kuželový. Potom již střední čep neklade žádný odpor. Ani čep vytahovače většinou neklade větší odpor a jediná nepříjemnost, která nás při vyjímání vytahovače může potkat, je ztráta jeho pružinky.

Jako poslední nám zbývá tělo pistole. V první fázi vyšroubujeme šrouby střenek. Potom velmi opatrně sejmeme střenky. Opatrnost je na místě, neboť bývají stářím všelijak popraskané a snadno se může kousek odlomit. Kritická jsou místa okolo páky pojistky a záchytu zásobníku na levé střence. Pod střenkami vidíme, jak funguje pojistné ústrojí a záchyt zásobníku. Páka pojistky je držena čepem, zaklepnutým v těle pistole a jištěným proti vypadnutí levou střenkou. Lze jej vyrazit z vnitřní strany těla pistole pomocí vyražeče. Záchyt zásobníku je držen v těle pouze pomocí malé ploché pružinky. Ta má na svém horním konci prolisovaný nos, kterým zapadá do vybrání v těle pistole. Na něj je třeba zatlažit malým šroubovákem a vysunout pružinu z těla pistole. Uvnitř těla pistole se nachází záchyt závěru s pružinkou. Pomocí malého šroubováku je třeba nadzdvihnout konec pružinky záchytu a vysunout záchyt smětem vzad. Pružinka je nasunuta ve tvarové drážce záchytu a při vyjímání ráda praskne. Poslední a nejnáročnější je vyjmutí vratné pružiny. K tomu je dobré, opřít si tělo pistole o pevnou desku, otvorem v dolní části táhla vratné pružiny provléci například pletací jehlici o průměru 3 mm (je z oceli vyšší pevnosti) nebo dřík šroubováku a za současného stlačení pružiny vyháknout druhý konec táhla vratné pružiny z páky vratné pružiny. Když se nám to podaří, opatrně vykývneme táhlo vratné pružiny do boku a snažíme se ji neztratit z dohledu. Nyní můžeme vyklepnout pomocí kladívka a vyražeče čep páky vratné pružiny a vyjmout páku. Potom je tělo pistole zcela prázdné. Posledním místem, kde můžeme osvědčit svůj um je boční destička. V ní je na čepu ve tvaru Z upevněna spoušťová páka. K vyjmutí čepu slouží malé vybrání v destičce pod jeho volným koncem. Tam je třeba zasunout šroubovák a vypáčit pružný čep směrem nahorů. S citem, prosím.

Potom jej lze vysunout směrem vzad a vyjmout spoušťovou páku. Třináctou komnatou je vyšroubování hlavně, což vyžaduje přípravek a zkušenosti. Domácké pokusy nikomu nedoporučuji, zvláště u repasovaných, nebo silně zkorodovaných zbraní může dojít při neodborné demontáži k překroucení hlavně nebo prasknutí pouzdra závěru. V nejhorším případě k obojímu. Muška v rybinové drážce na hlavni sice nevězí nijak ztuha, její demontáž však raději vynechme. Mohlo by se snadno stát, že bychom se příště netrefili a nebo by nám mohla volná muška náhle zmizet z dohledu.

Pistole .45 ACP pro armádu Spojených států

Na přelomu století probíhaly ve většině armád zkoušky nových pěchotních zbraní. Patřily k nim i pistole, i když na ně nebyl kladen takový důraz, jako na jiné zbraně. Armáda Spojených států se podobnou myšlenkou začala zabývat v roce 1901 a výsledkem bylo ustavení Úřadu pro výzbroj a opevnění. Záhy po ustavení úřadu proběhlo dne 9. března roku 1901 jednání, které stálo u zrodu pistole Parabellum v ráži .45 ACP. Za úřad se jej zúčastnil plukovník Phipps a protihráčem nebyl nikdo jiný, než Hans Tauscher, americký zástupce firmy DWM. Pistole Parabellum, v Americe obecně nazývaná po svém tvůrci „Luger„, získala již tou dobou za velkou louží mnoho příznivců a v armádních zkouškách jí nebylo možno opomenout. Úřad objednal dvě pistole Parabellum model 1900 v ráži 7,65 mm Luger. Ostatně jiné ani nebyly v té době k dispozici. Již 11. března oznamoval Hans Tauscher ze své kanceláře v pátém patře hotelu Cambridge v New Yorku, že odeslal obě pistole a střelivo do sídla úřadu. Je zřejmé, že měl obě pistole i střelivo na skladě a jednalo se o obvyklé komerční provedení. Pouhých devět dnů od počátečního jednání, 18. března 1901 byly zahájemy americké armádní zkoušky s pistolemi Parabellum.

Zkoušky byly velice úspěšné, a 4. dubna 1901 doporučil plukovník Phipps provedení vojskových zkoušek s pistolemi Parabellum. Následovala objednávka 1000 pistolí a 200 000 nábojů. Pistole včetně náhradních zásobníků a vytěráků byly spolu se střelivem odesílány do New Yorku. První zásilka 800 pistolí došla 26. řijna 1901. Zbývajících 200 pistolí došlo tři dni později. Krátce potom byly odeslány do Sprigfieldského arzenálu k armádní přejímce. Po převzetí pistolí do stavu bylo nutno opatřit je pouzdry. 31. prosince 1901 ( ano, v Americe se pracovalo i na Silvestra..!) byla jedna pistole odeslána do vládního arzenálu na Rock Island, který pouzdra později vyrobil. Jsou ušita ze světlé kůže a nosila se zřejmě na levém boku. Na zadní straně byla pouzdra opatřena poutkem k provlečení opasku a vpředu na chlopni byl vytlačen ovál s písmeny US. Vojskové zkoušky na rozdíl od mínění pracovníků Úřadu pro výzbroj a opevnění vyzněly pro Lugerovu pistoli poněkud méně příznivě. Vojenští zbrojíři poukazovaly na charakteristické vlastnosti zbraně: náchylnost k zanešení prachem, obtížné plnění zásobníku, obtížnou opravitelnost pistole v poli a slabé střelivo. V dubnu roku 1903 cestoval Georg Luger do USA, aby zde předvedl několik pistolí v nové ráži 9 mm Luger. Vzorky měly různou délku hlavně: 100, 120 a 150 mm. Jejich výrobní čísla byla v rozsahu 10030 B až 10060 B a pocházely z prototypové série. Nová ráže zaujala americké armádní autority a bylo objednáno 50 pistolí, doplněných o počítadlo nábojů v zásobníku podle Powellova amerického patentu. Počítadlo nábojů bylo jen hříčkou, která armádní autority nepřesvědčila a tak jediným důsledkem je vznik padesáti pistolí extrémně vzácného provedení. K tomu bylo objednáno 25 000 nábojů 9 mm Luger, které byly mimo DWM v té době naprosto nedostupné. Obojí došlo 20. dubna 1904 a pistole mají výrobní čísla v rozsahu 22 401 - 22 450. Pistole byly podrobeny zkouškám, ale záznamy se nepodařilo objevit. Možná žádné záznamy nebyly pořízeny.

Roku 1906 bylo rozhodnuto provést nové zkoušky a omezit účast v soutěži na pistole v ráži .45 M 1906. Tento moderní náboj, rozměrově téměř shodný s pozdějším .45 ACP, pocházel z tvůrčí dílny J. M. Browninga. Tato skutečnost představovala pro firmu Colt významný náskok. Pro zkoušky, původně naplánované na říjen roku 1904, byla učiněna prostřednictvím Hanse Tauschera u DWM objednávka dvou pistolí Parabellum v ráži .45. Německá účast byla přislíbena a byl poskytnut požadovaný odklad termínu zkoušek na prosinec téhož roku. Georg Luger pracoval na rekonstrukci pistole na větší ráži, ale onemocněl těžkou chřipkou. Hans Tauscher vyprosil další odklad a tak byly zkoušky zahájeny až 20. března 1907. Opět se projevily charakteristické a dříve popsané neduhy pistole Parabellum, vyvažované vynikající přesností střelby. Mnoho bodů ubralo nevhodné střelivo. Kromě desítky neúspěšných samonabíjecích pistolí a revolverů byla ve hře vynikající Browningova konstrukce, Colt model 1905 a Searlův Savage. Zvláště pistole Savage velice překvapila, neboť to byla vůbec první pistole tohoto konstruktéra. V konečném pořadí nejlépe zabodoval Colt, následovaný pistolí Savage a třetí místo obsadila pistole Parabellum .45. Byla to impozantní zbraň. Svojí celkovou délkou 254 mm vedle běžné pistole Parabellum působí majestátně. Celkový obrys zbraně je velice podobný. Na první pohled je zřejmý jiný, poněkud méně ostrý sklon rukojeti. Tvar lučíku a spouště je rovněž jiný, pouhé zvětšení rozměrů by znemožnilo dosahnout na spoušť. Rukojeť pistole je totiž uměrně masivnější. Při bližším pohledu zjistíme, že i tvar těla pistole v místě ploch, sloužících k odemknutí kloubu je odlišný. Posledním atributem pistole Parabellum v ráži .45 je masivně vyhlížející hlaveň. Není použit žádný díl z běžné pistole ráže 7,65 nebo 9 mm. Pistole odpovídá novému modelu s vinutou pružinou.

Ale vraťme se k americkým armádním zkouškám. Oba favorité, Colt a Savage byli oslovení a bylo u nich objednáno 200 pistolí pro další testy. Firma Colt byla v podstatě připravena a objednávku akceptovala. Firma Savage však měla dostatek dobrých zakázek a na svoji pistoli v konkurenci s Coltem mnoho nevsázela. Nejspíše měla dokonce dojem, že je v soutěži jen do počtu a asi to byl dojem správný. Výsledkem bylo odmítnutí kontraktu na 200 pistolí, ale také obnovený vstup DWM do hry. Poptávka na 200 pistolí v ráži .45 byla předána 10. července zástupci DWM pro Ameriku, Hansi Tauscherovi. Objednávka byla akceptována a zdálo se, že jsou práce v plném proudu. Po devíti měsících a šesti dnech přišla studená sprcha: Hans Tauscher jménem DWM odstoupil ze soutěže. Jako důvod uvedl vytížení zakázkou pro vládu své země, která vážně uvažovala o přijetí pistole Parabellum do výzbroje armády. Epizoda, která dala právo na existenci nejhledanější pistoli Parabellum, nijak neovlivnila zbrojní vývoj v USA. Dodnes není zcela jasné, kolik pistolí bylo v ráži .45 vlastně vyrobeno. Asi nejpřesnější hypoteza je, že bylo vyrobeno šest kusů, z nichž polovina odešla do USA a druhá polovina zmizela ve víru obou světových válek. Zkuste se podívat dědečkovi do šatníku, jestli tam nějakou nemá...

Mnoho sběratelů na celém světě by si přálo mít ve své sbírce jednu z pistolí, která se účastnila amerických armádních zkoušek v roce 1907. K původně jediné známé zachované pistoli se v poslední době vynořila ve Spojených státech druhá, jejíž původ je předmětem diskusí. Hodnota zbraně je značná, řádově milion dolarů. Milovníkům zbraní nedává „Pětačtyřicítka Luger“ spát dodnes a se občas někdo pustí do její výroby. Americký puškař John Martz je vyrábí z běžných P.08 metodou „ze dvou jedna„. Rakouský puškař Karl Nedbal vyrábí pistole třískovým obráběním z plného materiálu, avšak v minimálních sériích. O tom si ale povíme na jiném místě.

Pistole P.08 a LP.08

Na rozdíl od německé Kriegsmarine, armáda vilémovského Německa váhala ještě další čtyři roky, než zavedla do výzbroje pistoli Parabellum. Jak již bylo zmíněno, probíhalo na jaře roku 1904 další kolo vojskových zkoušek, tentokráte již se střelivem 9 mm Luger. Zkoušené pistole měly hlaveň s velmi silnou stěnou o délce 100 mm. V anglosaské literatuře se nazývá tento vzácný typ podle zmíněné hlavně „Fat Barrel„. Výsledek zkoušek byl vynikající, avšak rozhodnutí o samonabíjecí pistoli bylo stále odkládáno. Byly k tomu dva důvody: Firma Mauser neustále slibovala dodat ke zkouškám pistoli v ráži 10,4 mm, která měla splňovat všechny požadavky GPK. Druhým důvodem byla skutečnost, že vojenské kruhy nepřikládaly zvláštní důraz na zavedení pistole, protože pušky a kulomety byly z vojenského hlediska nepoměrně důležitější. V březnu 1907 byly provedeny vojskové zkoušky pistolí Parabellum u čtyř kulometných oddílů. Zkoušené pistole odpovídaly Novému modelu s krátkým pouzdrem závěru, v ráži 9 mm, s hlavní dlouhou 100 mm a dlaňovou pojistkou. Pistole pocházely z obvyklé komerční produkce a jediným identifikačním znakem je přejímací značka na pouzdře závěru před boční destičkou.

V září roku 1907 dodal konečně Mauser několik variant pistolí. Všechny měly uzamčený závěr s krátkým zpětným pohybem a byly uzamčeny jednou nebo dvěmi kývavými závorami. Dvě pistole měly zásobník umístěný v silně skloněné rukojeti, třetí pistole měla umístěn zásobník po „Mauserovsku„, před lučíkem. Zbraně byly sice funkční, ale poměrně složité a pozici DWM neohrozily. Konečně v únoru roku 1908 byla pistole Parabellum doporučena k zavedení do armády. Stalo se tak o půl roku později, 22. srpna 1908 a zbraň byla do výzbroje zavedena pod označením Pistole 08, zkráceně P.08. Je třeba podotknout, že pistolí 08 by měla být nazývána pouze armádní verze se 100 mm hlavní v ráži 9 mm Luger. Není vyjímkou, že se označení P.08 rozšiřuje na všechny pistole Parabellum.

Pistole 08 z počátku výroby neměly na pouzdře závěru vyražený rok výroby. Zkušební a přejímací značky byly umístěny vpředu na levé straně pouzdra závěru a pistole neměly záchyt závěru ani lištu na nástavnou pažbu. První dodávky pro armádu byly uskutečněny koncem dubna roku 1909. Již v tomto roce byl připravován předpis, který upravoval systém značení pistolí. V život byl ale uveden v roce 1910, takže první pistole s rokem výroby na pouzdře závěru jsou až z tohoto roku. Spolu s touto novinkou bylo zavedeno značení každé součásti, s vyjímkou pružin, přejímací značkou. Erfurtský arzenál zmíněný předpis striktně dodržoval a značil všechny díly pistole, včetně šroubů střenek. DWM si s přejímkou drobných dílů hlavu nelámala a přejímací značkou je označen pouze závěr, pouzdro závěru a hlaveň. Vzhledem k vysoké kvalitě výroby a k závazku vyměnit bezplatně každý poškozený díl, byla přejímací komise v tomto ohledu benevolentní. Zatímco pistole P.04 a P.08 vznikly v režii Georga Lugera, dlouhá pistole P.08 vznikla z iniciativy GPK (Výzbrojní zkušební komise). V této souvislosti je často a zřejmě právem zmiňován poručík Adolf Fischer. Narodil se roku 1869 v Mnichově a roku 1888 vstoupil jako dobrovolník do 5. Bavorského pěšího regimentu v Bamberku. V letech 1899 - 1890 navštěvoval válečnou školu a zabýval se konstukcí zbraní. V letech 1890 -1891 navrhl dvě varianty přímotažného závěru pro pušku 88. Zavedení do výzbroje se sice jeho konstrukce nedočkaly, nicméně na sebe v tom nejlepším slova smyslu upozornil. Od roku 1901 působil v pruské GPK a podle svých slov se účastnil vývoje a zlepšování samonabíjecí pistole. Jaké konkrétní zlepšení navrhl, nebo jak se účastnil na vývoji pistole, to nám nesdělil. Jedno je však jisté, že právě dlouhá pistole 08, nazývaná někdy nepřesně „Dělostřelecký model„, vznikla na návrh GPK. Požadavek na samonabíjecí pistoli s dlouhou hlavní a nástavnou pažbou byla zmíněn ještě před prvními zkouškami pistole Parabellum a není zcela jasné, zdali nebyl tento požadavek „ušit na míru“ pistoli Mauser C 96. Ani dnes není neobvyklé, že kapitálově silná firma vyvine zbraň a potom přesvědčí příslušné osoby, že přesně takovou zbraň armáda potřebuje. 18. června 1908 referovalo Oddělení polního dělostřelectva pruského Ministerstva války o potřebě samonabíjecí pistole s pažbou, která by při výkonu, podobném karabině byla levnější. Později bylo upuštěno od výkonu zbraně, srovnatelného s karabinou. Výnos ministerstva války z 4. dubna 1911 stanovil, že bude zavedena prodloužená pistole 08 s nástavnou pažbou, konstruovaná především pro boj na kratší vzdálenost.

Hlaveň pistole byla prodloužena na 200 mm. Muška byla rozměrově zvětšena a doplněna o šroub, kterým bylo možno ji stranově seřizovat. Oproti prostému poklepu kladívkem to byl výrazně citlivější způsob nastavení miřidel. Hledí, které je u běžné P.08 umístěno na zadní části kloubu, bylo vypuštěno. Nahradilo jej osmipolohové hledí, stavitelné v rozsahu 100 - 800 metrů. Plátek hledí byl posuvně umístěn na klapce a opět jej bylo možno jemně nastavovat pomocí šroubu. V rámci zkoušek bylo zjištěno, že při dálce střelby okolo 200 m se již začíná projevovat derivace střely (odchylka ve směru, způsobená rotací střely) a střední bod zásahu se posouvá silně doprava. Bylo nutno pozměnit polohu osy klapky hledí, čímž bylo zajištěno, že součastně se zdviháním se hledí vyklánělo doleva a vyrovnávalo úchylku, způsobenou derivací střely.

1. listopadu 1912 proběhlo předvádění dlouhé pistole 08, při kterém GPK seznámila zástupce ministerstva války s výsledky vývoje. Pistole byla pod označením Lange Pistole 08, zkráceně LP.08 zavedena 3. června 1913 do výzbroje armády s určením pro obsluhy polních děl a letecké pozorovatele.

Zcela vážně byly činěny pokusy s pistolí LP.08 u letectva. Bylů zjištěno, že z letounu, letícího rychlostí okolo 110 km/h, je možné zasáhnou stojící cíl velikosti postavy asi jednou ranou z osmi vypálených. Bylo prvěřeno, že na 100 m může střela vážně poškodit vzduchem chlazený rotační hvězdicový motor, ale není účinná proti válcům vodou chlazených řadových motorů. Vojenské letectvo bylo v plenkách a o synchronizovaných kulometech, střílejících okruhem vrtule, si mohlo jen nechat zdát. Není divu, že do pistole LP.08 vkládalo velké naděje.

První pistole LP.08 dorazily k jednotkám až po vypuknutí první světové váky. Dobové fotografie ukazují dělostřelce, mířící na frontu, vyzbrojené revolverem 83. Letci opravdu dostali LP.08 mezi prvními, na několika propagačních fotografiích jsou dobře k rozeznání. V roce 1914, prvním roce výroby, bylo pravděpodobně dodáno na frontu 23 00 kusů pistolí z královského arzenálu v Erfurtu a 5 000 kusů z DWM. Erfurtský arzenál vyrobil pouze pistole, značené ročníkem 1914, přestože je dodával armádě i v roce 1915. Firma DWM vyráběla dlouhé pistole 08 i v letech 1915 - 1918.

Nástavná pažba je vyrobena z masívního ořechového dřeva. Nasouvá se na spojovací lištu, vytvořenou v zadní části rukojeti pistole. V poloze je pažba jištěna výstředníkovou páčkou. V pažbě jsou vytvořeny dutiny k provlečení nosného řemení. Jeho pomocí je k pažbě připevněno kožené pouzdro.

Doplňkem, který k dlouhé pistoli neodmyslitelně patří, je bubnový zásobník. Jeho kořeny sahají do sousedního Rakouska, kde 19. ledna roku 1911 přihlásili nadporučík Edmund Tatarek z Budapešti a hejtman Johann Benkö z Debrecínu k patentování bubnový zásobník s teleskopickou pružinou podavače. Praktický význam patentu byl nulový. Ještě téhož roku, 30. listopadu podali doplňující patent, který poprvé obsahuje kromě obvyklé šroubové pružiny i pružinu spirálovou. Výstup nábojů ze zásobníku byl radiální. Princip byl velmi podobný, ale bubnový zásobník pro LP.08 to stále ještě nebyl. Jeho pravým otcem byl Friedrich Blum z Budapešti. Kdo to byl a kde působil, není známo. Je možné, že měl nějaký vztah k Edmundu Tatarkovi. Pro dva muže, zabývající se konstrukcí zbraní je každé město malé.

První patent, který se týká přímo bubnového zásobníku pro LP.08, byl podán v Německu 8. července 1916 a byl udělen s číslem DRP 305 074. Předchozí Blumovy patenty se rovněž zabývaly bubnovými zásobníky, ale konstrukce byla odlišná. Zásobník na 32 nábojů se vyznačuje bubnovou schránkou s tečně a šikmo nasazenou vývodnou částí, kterou lze zasunout do pistole P.08. Zásobník v sobě ukrývá schodovitou vinutou pružinu z drátu kruhového průřezu a spirálovou pružinu z ocelového pásku. Spirálová pružina je zvenčí předepínána pákou s možností aretace. Podavač zásobníku je výkyvný a z boku vsazen má zasouvací kolíček, který ovládá záchyt závěru pistole. Do výzbroje byl zásobník zaveden pod označením M.08, Trommelmagazin 08, česky bubnový zásobník 08. Výroba byla přidělena třem firmám, z nichž první dvě ji skutečně zavedly. Největší objem dodaly závody bratří Bingu, Gebrüder Bing AG, v Norimberku. Firma se specializovala před válkou na výrobu plechových hraček a dodala celkem asi 760 000 zásobníků. Označovala své výrobky monogramem s lomítkem: B / N

Druhým výrobcem byla firma AEG, Allgemeine Elekticitäts Gesellschaft v Berlíně, která dodala asi 70 000 zásobníků. Nynější známý výrobce elektrospotřebičů pro domácnost značil svě výrobky stylizovaným drahokamem.

Během výroby došlo k zlepšení napínacího mechanizmu spirálové pružiny. Původní teleskopická napínací páka byla nahrazena vyklápěcí napínací pákou. Toto zlepšení se týká jen výrobků firmy bratří Bingů, AEG dodala jen zásobníky původní konstrukce. Třetí výrobce byl sice určen, ale výrobu nejspíše nikdy nezahájil. Byla jím firma Vereinigte Automaten Fabriken v Kolíně nad Rýnem. Dodnes nebyl nalezen žádný bubnový zásobník, značený tímto výrobcem. Kdyby se tak stalo a firma VAF by výrobu zahájila, byly by její výrobky značeny VAF / C

Ke každému zásobníku patřila krytka proti prachu a plátěné pouzdro. Kožené pouzdro na bubnový zásobník bylo zkoušeno, ale zavedeno nebylo. Po válce byly zásobníky přiděleny k samopalům MP 18. Bubnový zásobník se jako takový nikdy neosvědčil. Většina jich oplývala zádržkami a obecně byly velmi náchylné na deformaci. Nabíjení vyyžadovalo zručnost a hlavně nabíjecí přípravek. Bez nabíječky se dalo nabít bez problémů asi jen 20 nábojů. Policejní složky, u kterých zásobníky spolu se samopaly MP.18 skončily, zavedly ještě vybíječku. Bez ní bylo nutno po nabití obsah zásobníku prostě vystřílet. Dnes jsou bubnové zásobníky hledanou a ceněnou sběratelskou lahůdkou.

Výrobci pistolí Parabellum 1900 - 1947

Prvním výrobcem pistole Parabellum byla berlínská firma DWM. Původ firmy sahá až do sedmdesátých let devatenáctého století. V té době se Ludwig Loewe, syn učitele z Eichsfeldu začal zabývat výrobou součástí pro armádní pušku model 71. Jeho firma byla vybavena nejmodernějšímy obráběcími stroji, dovezenými z USA a Loewe zaručoval stoprocentní vyměnitelnost součástek. Rozšiřoval neustále výrobu a investoval do vývoje a výroby vlastních obráběcích strojů. Když Ludwig Loewe v roce 1886 zemřel, ujal se vedení firmy jeho mladší bratr Isidor Loewe. Často se v rodinách stává, že co jeden vytvoří, to druhý prohospodaří. To ovšem nebyl případ Isidora Loewe. Byl brilantní organizátor, obdařený obchodním duchem. Kromě toho dovedl odhadnout svoje možnosti a obklopil se špičkovými techniky. Pod jeho vedením vyspěla firma v největší zbrojařský koncern své doby. Držel majoritní podíly v řadě evropských zbrojovek. Jmenujme tak známé firmy, jako zbrojovku Mauser, maďarskou Továrnu na zbraně a stroje v Budapešti, belgické firmy Pieper a FN a nebo britskou zbrojovku Vickers, kde byl ředitelem třetí z bratrů, Sigmund Loewe. Vlastnil dvě největší muniční továrny v Německu. Konečně 4. listopadu roku 1896 Isidor Loewe založil firmu Deutsche Waffen- und Munitionsfabrik, zvanou krátce DWM.

Do ní vložil majetkové podíly v evropských zbrojovkách a rozpracovanou výrobu. V okamžiku slavnostního zahájení činnosti firmy, 1. ledna roku 1897, byla DWM největším zbrojařským podnikem na světě.

Sériová výroba pistolí byla zahájena roku 1900 v továrně na Martinikfelede v berlínské čtvrti Moabit. V roce 1916 byla první výrobní linka přeložena do nově vybudovaného provozu ve Wittenau. Denní produkce firmy DWM činila v době první světové války 700 kusů pistolí Parabellum. Firma vyráběla všechny civilní i vojenské varianty v obou obvyklých rážích. Po prohrané válce poklesla výroba na minmum. Po dobu své existence vyrobila fima DWM přibližně 920 000 pistolí Lugerovy konstrukce, z nichž zhruba 765 000 kusů bylo určeno pro ozbrojené síly.

V letech 1922 - 1926 dodala firma DWM do Holandska 6181 pistolí s dlaňovou pojistkou v ráži 9 mm, označených na kloubu VICKERS LTD.

Některými autory byly dříve tyto pistole považovány za výrobky britské firmy. Frima Vickers nikdy pistole Parabellum nevyráběla, ale poskytla krytí pro obchod, zapovězený Versailleskou smlouvou.

Jak bylo již dříve zmíněno, firma Mauser patřila pod křídla DWM a později obě byly zastřešeny BKIW (Berliner Karlsruhe Industrie Werke). Na sklonku dvacátých let bylo rozhodnuto přestěhovat výrobu ručních zbraní na jedno místo, do Mauserových závodů v Oberndorfu. Stěhování bylo zahájeno v lednu roku 1930 a brzy se ocitla první výrobní linka na novém místě. S ní se stěhovali i vedoucí pracovníci, kteří zaváděli výrobu s novými lidmi na novém místě. Celé stěhování bylo poznamenáno nechutí zaměstnanců a drobnými sabotážemi a zlomyslnostmi. Dílovedoucí August Weiss byl tím pravým mužem, který dokázal rozběhnout výrobu pistolí Parabellum v Oberndorfu. Tento vyučený puškař dokázal to, nad čím inženýři lámali hůl.

Když v červenci objednala holandská vláda 302 pistolí Parabellum, představovalo to pro firmu Mauser obrovský problém. Nakonec je August Weiss všechny smontoval z původních dílů, pocházejících z DWM. Dodávky pro Wehrmacht byly zahájeny v roce 1934 a pokračovaly až do roku 1942, kdy byla výroba pistole P.08 zastavena. První výrobní linka byla rozebrána a většina strojů byla použita pro výrobu pistole P.38.

Královský arzenál v Erfurtu byl vybrán, aby vyráběl pro potřeby armády pistole P.08. Patřil státu a proto bylo ve státním zájmu vyrábět pistole tam a omezit nákup od soukromé firmy na minimum. Zakázka u DWM byla proto limitována na 50 000 kusů a další potřeby, odhadované na 20 000 kusů ročně měl krýt právě Erfurtský arzenál. Výrobní dokumentaci převzal stát bezúplatně a ani Georg Luger nedostával svoji pravidelnou marku za každou pistoli. Za 260 000 zlatých marek byla postavena druhá výrobní linka. Výroba byla zahájena v roce 1911. Erfurtský arzenál vyráběl pouze pistole P.08 a LP.08 v ráži 9 mm. Výrobou civilních variant a P.04 se nikdy nezabýval.

Předválečné pistole z Erfurtu jsou velmi dobře zpracovány a nezadají i s výrobky DWM. Armádní přejímací úředníci je považovaly za kvalitněji vyrobené, než pistole dodané DWM. Situace se obrátila s vypuknutím první světové války. Válečná produkce je výrazně hrubší. Po válce byl arzenál uzavřen a strojní vybavení, přípravky a všechna dokumentace byla předána roku 1925 bezúplatně firmě Simson & Co. v Suhlu.

Po první světové válce kontrolovaly vítězné mocnosti zbrojní výrobu poražených států. V rámci Versailleské dohody směla vyrábět ruční zbraně pro armádu pouze firma Simson & Co. Údajně z toho pan Simson neměl velkou radost, protože Reichswehr o deseti tisících mužů nepředstavoval lukrativního, ale spíše puntíčkářského zákazníka. Vláda pomohla obnosem 821 000 říšských marek . Pistole byly vyráběny v letech 1925 - 1928. Již ve druhé polovině dvacátých let minulého, totiž dvacátého století, narůstaly v Německu pod vlivem národně - socialistické ideologie štvavé kampaně proti Židům.

Simson byla židovská firma a jako taková byla svým majitelům po převzetí moci nacisty prostě ukradena. Majetek byl přesunut na několik společností a druhá výrobní linka byla předána firmě Heinrich Krieghoff v Suhlu. Firma Krieghoff je jako výrobce pistolí P.08 výlučná z několika důvodů. Vyrobila nejméně pistolí, ze všech výrobců, avšak v nejvyšší kvalitě. Celkový objem výroby přibližně 12 300 kusů představuje Mauserovu produkci za necelý měsíc. Výrobní linka ve firmě Krieghoff byla jako poslední v provozu ještě v roce 1945. Mauser sice v té době rovněž pistole P.08 dodával, ale ty byly montovány z dílů, vyrobených do roku 1942. Pistole P.08 směřovaly od Krieghoffa téměř výlučně do Luftwaffe. S největší pravděpodobností se o předání linky právě firmě Krieghoff přičinil osobně Hermann Göring. Byl vášnivým lovcem a lovecké zbraně Krieghoff, samozřejmě právem, vysoce hodnotil. Brokovnice stejného výrobce používaly i ostrahy polních letišť k plašení ptáků. Jistě to nebyla nejlevnější varianta.

Švýcarská armáda, která jako první zavedla pistoli Parabellum model 1900 do své výzbroje, byla závislá na produkci DWM. Nakupovat zbraně v zahraničí bylo sice obvyklé, ale s vypuknutím první světové války bylo s dodávkami z Německa konec. Nedostatek zbraní a zbavení se závislosti na cizím výrobci byly hlavní důvody rozhodnutí zavést vlastní výrobu pistolí ve zbrojovce v Bernu. Tak spatřila světlo světa třetí výrobní linka.

Bernská federální zbrojvka vyráběla sériově pistole, nazývané model 1906 W+F v ráži 7,65 mm. Do roku 1928 se jich vyrobilo 17 874 kusů. Pistole odpovídaly novému modelu s dlouhým tělem a dlaňovou pojistkou, jak je původně dodávala DWM. Vláda zavedením vlastní výroby snížila cenu pistole ze 400 na 225 franků. Ušetřila tak významnou částku, ale pistole byly v porovnání se zavedenými služebními revolvery stále velmi drahé. Proto bylo přikročeno k dalšímu podstatnému zjednodušení výroby, které mělo přinést další úspory. Výsledkem je snad nejošklivější varianta pistole Parabellum, model 06/29 W+F. Zjednodušením tvaru rukojeti a vypuštěním všech zdrsnění ztratila pistole téměř všechnu svoji krásu. Byl změněn tvar spouště a krycí destičky. Rozebírací pojistka je cekově menší a hladká. Pojistka a kloub bez zdrsnění působí ve své strohosti odpudivě. Kráse nepřidaly ani plastové střenky. Zpracování je sice na vynikající úrovni a pistole jsou velmi přesné, ale vzhled už nenadchne. Celkem bylo vyrobeno 27 941 pistolí pro armádu a 1917 pro komerční účely. Výroba byla ukončena v roce 1947.

Kromě uvedených výrobců a krycí historky s firmou Vickers, existuje ještě jeden fantom. Je to pistole P.08 označená na kloubu značkou královského arzenálu ve Špandavě (Spandau). Dosud se jich objevilo asi šest a všechny ve spojených státech. Osobně jsem neměl možnost některou z nich vidět na vlastní oči, při zkoumání fotografií jsem nabyl silného dojmu, že povrch přední části klubu byl obroušen a označená Spandau doplněno. Provedením a značením se jednalo o běžné pistole Erfurtské produkce. Jedna teorie říká, že by se mohlo jednat o pistole přejímacích důstojníků ze Špandavy, kteří byli zodpovědni za přejímku u DWM. Pak by ale pistole měly odpovídat spíše provedení DWM a ne Erfurtské produkci.

Pohrobci a jiné zločiny - výrobci pistolí Parabellum 1947 - ????

Pistole Parabellum přitahuje dodnes zájem mnoha sběratelů, ale také puškařů a kutilů vůbec. Jedním z prvních, kdo se pustil do práce, byl John Martz z města Lincolnu ve slunné Kalifornii. Tento bývalý letecký specialista US Air Force a puškař se pustil původně do repasí pistolí, dovezených americkými vojáky jako souvenir z války. Koncem šedesátých let začal se zkracováním rukojetí a hlavní pistolí Parabellum a výsledek nazýval Baby Luger. Úprava spočívala ve zkrácení hlavně na 50 nebo 75 mm a výrobě nového kroužku, který tvoří základnu mušky. Většina pistolí, okolo 140 kusů, byla v ráži 9mm. Po sedmi kusech bylo upraveno v ráži .380 ACP a 7,65 mm Luger. Tělo pistole bylo v místě rukojeti rozříznuto nadvakrát a zkráceno o 12 mm. Pistole dostaly novou povrchovou úpravu ve vysokém lesku a světle modrém odstínu. Dalším modelem, do jehož výroby se John Martz pustil, byla Karabina Luger. Nechal se volně inspirovat a tvořil i zbraně s délkou hlavně 400 mm. Vyráběl přesné kopie hledí z pistolí P.04, LP.08 a Karabiny a montoval je spolu s hlavněmi na nejrůznější pistole. Později zkonstruoval vypouštění závorníku pomocí páčky pojistky, označované jako M.S.T.R. (Martz safety toggle release), na které dostal v roce 1976 americký patent. Co však nedalo puškaři Martzovi spát, byla pistole Parabellum v ráži .45 ACP. Tam již nebylo možno použít tělo pistole a pouzdro závěru v původní velikosti. Po počáteční úvaze zavrhl Martz výrobu zcela nových součástí s tak složitým opracováním. Předem je nutno poznamenat, že pro výrobu jedné pistole Parabellum v ráži .45 ACP je třeba dvou běžných pistolí P.08. Samozřejmě, že pan Martz používá běžné, takřka tuctové kusy s nevelkou sběratelskou hodnotou. Těla pistolí jsou rozříznuta rovnoběžně s osou zásobníkové šachty tak, aby po svaření pojmula zásobník v ráži .45.Podobně je postupovánou u přední a zadní části kloubu. Závorník je navařen a upraven, aby obsáhl větší průměr dna nábojnice .45 ACP. Svařování je prováděno v ochranné argonové atmosféře a za pomocí přípravků. Výsledek je přinejmenším zajímavý: Svarový kov není snadn vždy načernit do shodného odstínu se zbytkem pistole a svařenec se i při použití přípravků deformuje. V amerických poměrech je všechno v pořádku, ale evropský puškař by patrně s výsledkem nebyl zcela spokojen.

Zatímco John Martz ještě ctí jakási historická pravidla, při pohledu na výtvory německého puškaře Josefa Werle vstávají vlasy hrůzou na hlavě. Tento puškař, který se vyučil v USA, opatřuje svoje variace na Parabellum pažbami z pušky M 16 Commando nebo HK 3. Mířidla nahrazuje nejrůznějšími typy a hlavně také. Vrcholem jsou kombinované zbraně, vzniklé spojením Walthera OSP s pistolí P.08, opatřenou hlavní z karabiny M 1, překomorovanou na 7,65 mm Luger a opatřenou dvojnožkou z bůh ví čeho. Již tušíte, proč se v názvu této kapitoly objevuje slovo zločin.

Jinou kapitolou je zahájení výroby pistolí Parabellum firmou Mauser v sedmdesátých letech dnes již minulého století. Za zahájením výroby v Německu stojí americký obchodník a milovník zbraní Sam Cummings. Jako zástupce firmy Interarmco hledal v 60. letech po světě možnost znovuzavedení výroby pistolí Parabellum. První výrobní linka, pocházející z DWM, vzala za své v Oberndorfu. Částečně při zavádění výroby pistolí P.38 a zcela s koncem války. Druhá výrobní linka z Erfurtského arzenálu, která zůstala u firmy Krieghoff v Suhlu, sice částečně existovala a dokonce produkovala náhradní díly pro pistole v držení východoněmecké Volkspolizei. Suhl byl v zemi za železnou oponou a spolupráce nepřicházela v úvahu. Poslední možností byla linka, kterou postavili Švýcaři ve federální zbrojovce v Bernu. Linka sice přestala produkovat pistole v roce 1947, nicméně větší část se jí ještě zachovala. Měřidla a přípravky ležely dobře nakonzervovány ve skladu. Z namlouvání mezi Cummingsem a Bernskou W+F vzešla jediná pistole, velmi podobná švýcarskému modelu 06/29. Pistole, stejně jako její předobraz, nevynikala elegancí původních pistolí Parabellum. Cena, kterou stanovila W+F byla příliš velika, aby mohla zbraň dosahnout nějakého obchodního úspěchu. Dalším nadšencem, který vstoupil do hry byl Dr. Rolf Gminder z vrcholného managementu firmy Mauser. Byl osloven Cummingsem a protože je sám velkým nadšencem a příznivcem pistole Parabellum, vstoupil do jednání s Bernskou W+F. Zařízení bylo v roce 1967 prodáno firmě Mauser a pod vedením Dr. Gmindera byla zahájena výroba pistolí. Zavádění nebylo snadné a připravilo mu stovky bezesných nocí. První zbarně se dostaly na trh v roce 1970. Výsledek, první poválečná pistole Mauser - Parabellum, jak byla označována, byl jen dalším ošklivým káčátkem. Většina součástek odpovídala modelu 06/29 W+F. Všechna ta krásná hejblátka, páčky a pojistka měly velmi zjednodušený tvar, postrádající zdrsnění. Hladké hmatníky kloubu a rovná přední stěna rukojeti působily přímo odpudivě. Dřevěné střenky byly příliš silné a téměř hranaté. Hrubá rybina na jejich povrchu ještě více zhoršovala subjektivní dojem z uchopení pistole. Zbraně měly z počátku výroby hlavně v ráži 7,65 mm Luger o délce 120 nebo 150 mm. Později byla zavedena výroba pistolí v ráži 9 mm s délkou hlavně 100 mm. Zbraň se sice prodávala, hlad po nových Parabelách byl veliký, všem bylo ale jasné, že je třeba její vzhled co nejvíce přiblížit předválečné P.08. Postupně došlo ke změně tvaru rámu a hladké plochy ovládacích prvků byly opět zdrsněny rýhováním. Tvar střenek se v podstatě vrátil ke starému standardu. Mauser se dále zabýval výrobou nejrůznějších upomínkových modelů, určených mohovitým takésběratelům. U „pravověrných“ pistolkářů nezeznamenala zbraň žádný zvláštní zájem. Výroba byla patrně zcela skončena. Naposledy v roce 1996 vystavovala firma Mauser pistole Parabellum na výstavě IWA v Norimberku. Spíše se jednalo o zbraně, sestavené z dříve vyrobených dílů.

V letech 1998 - 1999 zakoupila německá firma G. Haslberger zbytek pistolí Parabellum, které firma Mauser vyrobila. Mezi jiným byly i díly vzpomínkových modelů. Nenačerněné díly pistolí byly svěřeny firmě Waffen Senger v Weisslingu, která z nich sestavila patrně poslední, v Evropě vyrobené pistole Parabellum. V současné době jsou k dostání na německém trhu.

Jediným evropským výrobcem omezeného počtu kopií pistole Parabellum v ráži .45 ACP je Karl Nedbal z rakouského Vosendorfu, předměstí Vídně. Jeho pistole přesně odpovídá rozměrům zbraně, zachované z amerických zkoušek. Výrobní metody jsou však zcela moderní. Při výrobě celé řady dílů je použit drátořez, čemuž napovídá typický vzhled obrobených ploch. O zbytek se postaraly číslicově řízené obráběcí stroje. Zpracování zbraně je příkladné, dřevěné díly jsou dokonale slícovány s kovovými. Zásobník je malé umělecké dílo. Je vyroben z nerezi, nejspíše zploštěním bezešvé trubky. Černění je provedeno za studena a mírně zaostává za obvyklou kvalitou pistolí z přelomu minulého století. Technicky pan Nedbal uspěl se ctí, střelba je velmi příjemná a navíc i přesná. Pistoli nejlépe chutnaly válečné náboje z roku 1942, vyrobené ve Frankfordském arzenálu. Pokud je mi známo, v současné době nejsou Nedbalovy pětačtyřicítky dostupné. Výroba byla po zhotovení série dvanácti kusů přerušena a o další se neuvažuje.

Posledním výrobcem pistolí Parabellum je Donald Mitchell ze Santa Any v Kalifornii. V roce 1992 se objevily na trhu jeho pistole, označené jako Americký orel (American Eagle Pistol Parabellum P.08). Pistole jsou vyráběny v ráži 9 mm Luger s hlavněmi o délce 100 a 150 mm. Na první pohled upoutají pistole svým vzhledem, jsou totiž celé vyrobeny z nerezavějící oceli. Druhý pohled již nebývá tak pěkný. Zbraň je vyrobena z polotovarů, vzniklých technologií přesného lití. Tělo pistole a většina dalších součástek má na sobě viditelné pozůstatky dělící roviny formy a některé plochy jsou jen čistě odmořeny a ponechány v povrchové kvalitě odlitku. Opracované plochy působí dojmem, jako by k tomu někdo použil lešticí kotouč a ruční vrtačku. Zdrsnění ovládacích prvků je pouze velmi mělce a obvykle i nestejnoměrně ražené. Střenky postrádají přesné opracování, které zaručuje správnou polohu vůči tělu pistole a tím i příjemné držení zbraně. V souladu s americkými zákony (i tam si zákonodárci vymýšlejí nesmysly!) není lišta pro nasunutí nástavné pažby funkční. Jen překáží na hřbetu rukojeti. Zásobník s plastovým dnem pojme jen sedm nábojů. Pravověrný Parabelkář je většinou zděšen z tohoto němého svědka úpadku americké zbrojní výroby.

Parabelka malá…

Asi se mnou budete souhlasit, že není na světě mnoho zbraní, které by lahodily oku tak, jako pistole Parabellum. Členitý zevnějšek s nejrůznějšími výstupky a páčkami jí propůjčuje zvláštní půvab. Tato stoletá, stále svěží šlechtična, byla vytvořena v době, kdy slovo design teprve čekalo na svůj smysl. U její kolébky nestál Pinninfarina ani Collani, ale rakouský vysloužilý „landvérák“ Georg Luger. Dnes, po více než sto letech, fascinuje střelce a sběratele v neztenčené míře.

Ve všech dobách se část lidské populace zabývala výrobou miniaturizovaných zbraní. Důvody byly nejrůznější. Nejčastěji se jednalo o hračky, talismany či šperky. Samostatnou kapitolu tvoří zmenšené zbraně, vyráběné pro sběratelské účely. Po pádu železné opony se na světovém trhu vyrojila celá řada nejrůznějších miniatur slavných zbraní 20. století. Jejich původ lze vystopovat v zemích bývalého Sovětského svazu. Většinou jsou oproti skutečným zbraním zjednodušeny a často mají i odlišné proporce. Obvyklé měřítko zmenšení je u samonabíjecích pistolí 1:2 a u samopalů a pušek 1:3.

V minulých dnech jsem měl možnost vidět a vyfotografovat miniaturu pistole Parabellum 1906. Pistole s hlavní ráže 7,65 mm o délce 120mm, s dlouhým pouzdrem závěru a dlaňovou pojistkou je zmenšena v poměru 1:4. Její celková délka je tedy jen 57,5 mm. Pokud takové číslo vidíme napsané na papíře, nemáme představu o složitosti a náročnosti celé té legrace. Některé díly, jako například vytahovač a vyhazovač jsou tak titěrné, že jejich upadnutí na koberec se rovná čisté ztrátě. Ne snad proto, že by se poškodily, prostě je už nenajdete! Samotná výroba představuje tisíce hodin a některé zvláště drobné díly se vyrábí na několik pokusů. Pistolka je vyrobena třískovým obráběním z plného materiálu. Výchozím polotovarem je tažený plocháč jakosti 11 600. Použité obráběcí nástroje jsou většinou upravované z dostupných nástrojů, včetně zubařských fréz. Miniatura mé téměř všechny součástky, jako původní pistole, až na několik následujících odlišností: Muška je vytvořena z jednoho kusu s hlavní, v rybině nechtěla držet. Kolíček záchytu úderníku, který u reálné zbraně plní úlohu přerušovače není odpružený, protože tak tenký pružinový drátek není k sehnání. Hlaveň má „pouze“ hladký vývrt a povrch střenek je hladký. Zásobník má sice všechny díly, jako u reálné zbraně, avšak jeho dvě poloviny nejsou spojeny do lemového spoje, jsou spájeny cínem. Poslední odlišností je nepřítomnost nápisu na vytahovači.

Pistolka funguje téměř jako její velká sestra. Zásobník, naplněný náboji z plné mosazi, je zasunut do rukojeti a ozve se tichounké cvaknutí záchyt zásobníku. Máme v ruce malinkou nula-šestku a při napínání kloubového závěru nesmíme zapomenout stlačit dlaňovou pojistku! Kloubeček, vypuštěný ze zadní polohy bezvadně zavede náboj do hlavně a z horní plošky závorníku na nás vykoukne maličká hranka vytahovače. Máme li po ruce třeba párátko, můžeme jím stisknout spoušť. Bude-li v místnosti opravdu ticho, uslyšíme cvaknutí úderníku. Další manipulací s kloubovým závěrem vyhodíme „vystřelenou nábojnici„, ve skutečnosti miniaturu náboje.

Miniatura je doplněna dřevěnou kazetkou, jejíž zpracování je rovněž příkladné. Nejpodstatnější skutečností je to, že pistolka je dílem českého kutila! Jeho jméno Vám nemohu sdělit, slíbil jsem mu to...

…a velká!

Ze zcela jiného soudku pochází kopie pistole Parabellum 1906 v ráži .45 ACP. Do její výroby se pustil v letech 1994 - 1997 Karl Nedbal z Vösendorfu u Vídně. Mnoho sběratelů na celém světě by si přálo mít ve své sbírce jednu z pistolí, která se účastnila amerických armádních zkoušek v roce 1907. K původně jediné známé zachované pistoli se v poslední době vynořila ve Spojených státech druhá, jejíž původ je předmětem diskusí. Hodnota zbraně je značná, řádově milion dolarů. To si ani dobře situovaný sběratel nemůže dovolit. Tudy se nejspíše ubíraly myšlenky Karla Nedbala, když se pouště do výroby repliky.

Svojí celkovou délkou 254 mm vedle běžné P.08 (Erfurt 1912) působí Nedbalova replika velmi majestátně. Na první pohled zaujme jiným sklonem rukojeti a tvarem lučíku a spouště. Při bližším pohledu zjistíme, že i tvar těla pistole v místě ploch, sloužících k odemknutí kloubu je odlišný. Posledním atributem pistole je masivně vyhlížející hlaveň. Celkově se pistole od běžné P.08 liší zejména rozměrově. Jiný sklon masivnější rukojeti, spolu s velkou dlaňovou pojistkou, způsobuje potíže střelcům s menšími dlaněmi. Je to i můj případ a vůbec se nedivím, že si U.S. Army vybrala právě Colt 1911. Ten totiž padne do ruky jako sklenička whisky.

Všechny díly zbraně jsou nově vyrobeny. V její konstrukci nejsou použity žádné díly z pistole P.08, tak, jak je tomu u amerických verzí Johna Martze. Martzovy pistole připomínají oběti řádění krvavých Mau-Mau, protože jejich těla vznikají rozřezáním dvou pistolí P.08 a svařením v jeden kus. Proto americké pistole více připomínají tvarem obvyklou P.08. Nedbalova pistole přesně kopíruje rozměry zachované pistole z amerických zkoušek, výrobní metody jsou však zcela moderní. Při výrobě celé řady dílů je použit drátořez, čemuž napovídá typický vzhled ploch. O zbytek se postaraly číslicově řízené obráběcí stroje. Zpracování zbraně je příkladné, dřevěné díly jsou dokonale slícovány s kovovými. Zásobník je malé umělecké dílo. Je vyroben z nerezi, nejspíše zploštěním bezešvé trubky. Černění je provedono za studena a mírně zaostává za obvyklou kvalitou pistolí z přelomu minulého století.

Pokud je mi známo, v současné době nejsou Nedbalovy pětačtyřicítky dostupné. Výroba byla po zhotovení série dvanácti kusů skončena a o další se neuvažuje.

Jan Balcar: Pistole MAUSER P.08 a LP.08 pro íránskou armádu.

Dlouhá pistole Parabellum, nebo také LP.08. Už pouhá slova rozechvívají srdce sběratelů. První LP.08 se objevily v roce 1914, kdy jejich výrobu zahájil Erfurtský arzenál. Po nich následovaly LP.08 od firmy DWM, která je vyráběla v letech 1915 - 1918. Po válce bylo smontováno nezjištěné množství pistolí pro komerční účely z hotových dílů. První poválečná armádní zakázka přišla v roce 1934 z Íránu, dřívější Persie....

Na konci 19. století byla Persie velmi zuboženou zemí. Vnitropoliticky roztříštěná a a nejednotná bez zahraničně politického vlivu. Perské hospodářství bylo prakticky beze zbytku rozděleno mezi turecké, ruské a britské vlastníky. Tehdejší perští šáhové, z dynastie Kandžárů, žili téměř výlučně v Evropě na Azurovém pobřeží. Vedli zde velmi náročný a rozmařilý život orientálních způsobů. K jeho financování používali téměř celý státní rozpočet. Prodali cizím vlastníkům koncese a monopoly a tak například Britové vlastnili železnice, telegraf, banky a doly a Rusové měli tabákový monopol. Roku 1896 byl perský šáh Nasr ed-Din zavražděn a na trůně jej vystřídal jeho syn, šáh Mosaffar ed-Din.

V prosinci roku 1905 došlo k protestům duchovních proti zvůli šáha a výprodeji země do rukou cizích vlastníků. Po vlně demonstrací souhlasil šáh Mosaffar ed-Din se svoláním reprezentativního shromáždění a s přijetím ústavy. Parlament se sešel na podzim roku 1906 a v prosinci 1907 byla vyhlášena ústava, která garantovala svobody a prohlašovala zem za konstituční monarchii. Nový vládce, šáh Muhamad Alí, který vládl v letech 1907 - 1909 provedl v létě roku 1906 vojenský převrat. Rozehnal parlament, část poslanců nechal povraždit a zrušil ústavu. Teror vyvolal řadu povstání, které ukončily jeho vládu. Vzdal se moci ve prospěch svého syna Ahmada Mirzy, který v roce 1909 obnovil parlament. Příliš demokracie se nemohlo hodit ani Britům, ani Rusům. Byla zahájena vojenská intervence a 29. 11. 1911 předložilo Rusko Persii ultimátum. Požadovalo, aby byl zbaven funkce americký poradce. Ten byl povolán parlamentem, aby dal do pořádku státní finance. Slabá perská vláda nemohla doufat v zahraniční podporu a přijala ultimátum. parlament jí za to sesadil, ovšem jen formálně. Na štědrý den roku 1911 vláda s pomocí bachtiarských kmenů parlament rozehnala.

Z těchto neklidných dob se zrodila dynastie Pahleví. Její zakladatel se narodil údajně 16. března 1878 a jeho původ leží v temnotách. Ani oficiální životopis není možno brát zcela vážně. Původ jména Pahleví, které v perštině znamená něco jako „čistě zjevený“ je také velmi nejasný. Neoficiální údaje říkají, že se zakladatel narodil v malé vesnici jménem Savad Kouh, která leží v bízkosti Kaspického moře. Dlouhou dobu se představoval jako Savad Kouhi. Po smrti otce se s matkou a sourozenci přestěhoval do Teheránu. Podle pamětníků to byl pořádný, silný a vysoký chlap. Ve čtrnáctém roku věku měřil 190 cm a byl přijat do armády. Složil v jezdeckých oddílech, zřízených po vzoru a pod vedením ruských kozáků. číst a psát zatím neuměl, ale odvahu a vojenské schopnosti brzy předvedl.Ve dvaceti letech byl nadporučíkem a byl přezdíván Reza Maxim. To proto, že měl ve velké oblibě maximův kulomet.

V době první světové války se představoval jako Reza Chán a působil v tajné službě. S pomocí Britů se stal na počátku ledna roku 1921 vrchním velitelem ozbrojených sil. Zabýval se po vzoru Kemala Atatürka myšlenkou přetvoření státního uspořádání v republiku. 21. ledna při nekrvavém převratu svrhl vládu. Nabídnuté místo ministerského předsedy nepřijal a dále sloužil jako Mirzův vrchní velitel ozbrojených sil. Pokoušel se dále prosazovat republikánskou formu státu ale dostal se do konfliktu se šíítskými duchovními, které po něm zdědil i jeho syn. Změnil názor a v roce 1925 svrhl šáha Ahmada Mirzu. 25. dubna 1926 přijal korunu a stal se šáhem Rezou Chánem.Příští roky znamenaly vnitropolitickou stabilizaci, dosaženou sjednocením rodových kmenů a také změnu názvu státu. Původní název Persie byl nahrazen názvem írán. Doslovný překlad, írán = země árijců, není úplně přesným označením území, protože árijci žili i na území Afgánistánu a Pákistánu.

Zavedl pořádek ve státní správě a mimochodem i pevná jména a příjmení. (U nás tak učinila již Marie Terezie...) Staral se i o modernizaci armády a její výzbroje v evropském stylu. Obdivoval německé zbraně a není divu, že se ve výzbroji armády a policie objevují pistole německých firm Mauser a Walther. Byl znám svým přátelským přístupem ke všemu německému a pozval do země německé národohospodáře, stavitele a inženýry. Mosty, železnice a silnice stavěly německé firmy, Němci stáli u zřízení íránských vysokých škol a vedli je. Po vypuknutí druhé světové války byla německá přítomnost v íránu trnem v očích Stalina i Churchilla. Teherán byl rejdištěm německých špionů. írán byl v roce 1914 obsazen, ruku v ruce, sovětskou i britskou armádou. 18. září šáh předal svému synovi, Mohamedu Reza Pahleví trůn a o dva dni později uprchl z přístavu Bandáre Abbás na ostrov Mauricius. Potom se přesunul do durbanu a nakonec do jihoafrického Johannesburgu. Tam 25. června roku 1944 zemřel.

Roku 1934 bylo rozhodnuto nakoupit u firmy Mauser pistole Parabellum v provedení P.08 a LP.08. Na sklonku roku 1935 a v roce 1936 bylo postupně dodáno do íránu 3000 pistolí P.08 s hlavní v ráži 9 mm, dlouhou 100 mm a 1000 pistolí typu LP.08 (lange Pistole 08) s hlavní v ráži 9 mm dlouhou 200 mm.

První z nich byly číslovány v rozmezí 1 - 3000. V rozsahu výrobních čísel 1 - 100 se nachází 50 výukových pistolí, jejichž vnitřní mechanizmus je odkryt řezem.

Dlouhých pistolí bylo dodáno 1000 kusů a byly číslovány v rozmezí 3001 - 4000. Pistole jsou popsány pouze v arabském písmu Farsí a nenalézá se na nich, z vnější strany jediné evropské písmeno. Do výzbroje byly zavedeny pod označením pistole model 1314, podle islámského letopočtu hidžra, který odpovídá roku 1936.

Pistole jsou značeny na horní ploše pouzdra závěru íránským státním znakem, tvořeným postavou lva, držícího v pravé přední tlapě šavli. Lev je umístěn na pozadí vycházejícího slunce a je obklopen věncem, tvořeným z poloviny olivovými a z poloviny dubovými ratolestmi. Nad postavou lva je stylizovaná šáhova koruna. Výrobní čísla jsou umístěna shodně, jako u německých pistolí, tedy téměř na všech součástkách. Poloha pojistky i vytahovač jsou popsány rovněž ve Farsí. Na střední části kloubového závěru se nalézá nápis „výroba Mauser“ a na pravé straně pozdra závěru „pistole model 1314„. Přejímací značky v podobě malé korunky, písmenka b a křížku jsou umístěny na hlavni, pouzdře závěru a těle pistole. Kromě toho mají zbraně obvyklou německou zkušební značku, U se dvěmi korunkami.

Zajímavé je, že hlavně dlouhých pistolí pocházejí ještě ze starých zásob, které firma Mauser převzala po DWM, potažmo BKIW. Hledí jsou nově vyrobená, protože bylo nutno označit dálku střelby ve farsí. Odpovídají provedení bez možnosti jemného doladění šroubkem, jak byla montována firmou DWM na pistole LP.08 v závěru války. Těla pistolí jsou původního tvaru, bez tradiční mauserovské „prdelky„. Krátké pistole byly dodány s náhradním zásobníkem, nabíjecí pomůckou a vytěrákem, spolu s obvyklým pouzdrem. Dlouhé pistole byly dodány se dvěma náhradními zásobníky, nabíjecí pomůckou a vytěrákem. Kožené pouzdro bylo spojeno nosným řemenem s dřevěnou nástavnou pažbou, která plně odpovídá obvyklému provedení z první světové války. Na nosném řemení byla navlečena rovněž obvyklé pouzdro na dva zásobníky. (Slovo sumka mi zní příliš rusky a tak jej raději nepoužívám..)

Přejímka pistolí probíhala v Německu, kam za tím účelem přicestovali íránští přejímací důstojníci. Podle protokolu se uskutečnila 8. června 1936 na přání plukovníka Homayouna trvanlivostní zkouška náhodně vybrané pistole.

Po ukončení dodávky se dále uvažovalo s objednáváním pistolí v německu. V této souvislosti existuje výkres těla pistole s popisem polohy pojistky ve Farsí a s charakteristickou Mauserovskou „prdelkou„. Tvar „prdelky“ je označen indexem změny a změna je datována 15. března 1937. Původních hlavní byl, jak se zdá, dostatek.

Komu byly pistole určeny a zda byly všechny používány není příliš jasné. Zatímco krátké pistole ukazují známky užívání, dlouhé pistole jsou téměř intaktní. V každém případě je těžké ze stavu cokoliv vyvozovat, protože v arabských zemích je vztah muže ke zbrani tradičně silný a podle toho se o svoje zbraně Arabové starají.

Obě pistole byly v padesátých letech vyřazeny z výzbroje armády a v roce 1973 byly spolu s velkým množstvím nejrůznějších zbraní prodány do Evropy. V dodávce byly téměř všechny dlouhé pistole a řezy, ale jen málo krátkých nulaosmiček. V Německu pistole prodávala Frankonia a v roce 1974 byly dlouhé pistole k dostání za 2.895,- DM. Byla to tehdy dobrá investice....

Pistole P.04 a šroubová vratná pružina

Zatímco německá císařská armáda na počátku dvacátého století váhala a odkládala rozhodnutí o zavedení armádní pistole, námořnictvo mělo v celé věci jasno už v roce 1904.

Po dokončení zkoušek v létě roku 1904 bylo rozhodnuto zavést do výzbroje námořnictva pistoli Parabellum v ráži 9 mm Luger, opatřenou hlavní o délce 150 mm a stavitelným hledím. Hledí mělo dvě polohy, 100 a 200 m a bylo umístěno na zadní části kloubu. V polohách bylo drženo odpruženou tlačkou. Rozsah dálky střelby možná někoho překvapí, je ale třeba si uvědomit, ža na moři není sto metrů zas tak mnoho. Na rozdíl od dlouhé pistole 08, nazývané někdy „Dělostřelecká Parabella“ a a vytvořené armádními autoritami, byl námořní model vyvinut v DWM. Pistole byla dodávána k jednotkám spolu s koženým pouzdrem, které bylo řemínky připevněno na nástavnou pažbu. Pažba byla velmi prostinká, v podstatě se jednalo o 14 mm silné ořechové prkénko s kováním vpředu, beze stopy luxusu karabin Luger. Bylo o 25 mm kratší, než pozdější LP.08.

Pistole dostala oficiální označení Selbstladepistole 04. Datum zavedení se nepodařilo dosud v německých materiálech vystopovat, a tak víme pouze, že 12. prosince 1904 byla u firmy DWM objednána série 8 000 pistolí.

Žádná jiná firma „námořnické“ pistole v době jejich služby v německém námořnictvu nevyráběla. Pouze v sedmdesátých letech vyrobila firma Mauser upomínkové pistole, které původní model 04 silně připomínaly.

První pistole 04 (Marine 1904), které dorazily k jednotkám počátkem srpna roku 1904, přišly do Kielu. Pistole měly dlouhé tělo a dlaňovou pojistkou. Na těle všech pistolí P.04 byla od první chvíle drážka na nástavnou pažbu. Pojistka byla zajištěná v horní poloze a její poloha nebyla popsána. Kloub prvních pistolí měl zjednodušenou, jednodílnou, pojistku proti odskoku a nový vytahovač kombinovaný s výstražníkem. Vratná pružina u těchto vzácných exemplářů byla plochá. Ale ani tento prvek, zděděný po původní pistoli Borchardt neměl mít před sebou další karieru. Hlaveň byla silnostěnná a nepůsobila nijak elegantně. Tělo pistole mělo široký lučík. Hmatníky kloubu měly shodný tvar, jako pistole P.08, avšak zdsnění bylo provedeno drážkami, které spolu svíraly úhel 90 stupňů. Pistole byly opatřeny zásobníky z poniklovaného plechu s dřevěným dnem se soustřednými kruhy. Pistole zprvu nebyly označeny přejímacími značkami, později byly značky v podobě písmena M s korunou a samotné koruny doplněny. Pistole jsou číslovány tak, že úplné výrobní číslo je jen na hlavni a těle pistole. Poslední dvojčíslí výrobního čísla je raženo „nenápadně„, ve stylu civilních zbraní.

První dodané pistole P.04 byly s největší pravděpodobností přiděleny expedičnímu sboru v Africe. Z revize, proběhlé v 23. července 1906 v tomto sboru, se dovídáme, že z 18 dodaných pistolí byla jedna ztracena v boji, osm (výrobní čísla: 3, 5, 7, 9, 12, 13, 14 a 31) kusů zrezivělo, dvěma (výrobní čísla: 7a15) praskla pružina záchytu závěru a u jedné pistole (výrobní číslo 44) chyběla západka na kloubu. Pistole pocházejí z prvního „velkého“ kontraktu na 8 000 pistolí. Ze zjištěných výrobních čísel dochovaných pistolí v muzejích a mezi sběrateli lze vyvodit, že provedení 1904 odpovídá nejméně 1150 pistolí.

V lednu roku 1906 bylo sděleno, že objednaných 8 000 pistolí, které měly být dodány do konce roku 1904, bude možno dodát nejdříve v květnu 1906. Tyto pistole, nazývané Marine 1906 prodělaly podstatná vylepšení. Tělo pistole bylo stále dlouhé, s drážkou na nástavnou pažbu. Pouzdro závěru stále nemělo nad nábojovou komorou žádný popis. Na přední části kloubu byl umístěn monogram DWM. Vratná pružina byla již šroubová a lučík úzký. Nově byla popsána poloha pojistky Gesichert, a pro prvních 16 000 pistolí Marine 1906 platí, že pojistka je v horní poloze zajištěna a v dolní odjištěna. Pistole mají stále dlaňovou pojistku. Mnoho jich však bylo, jak se dále dočteme, předěláno. Hmatníky kloubu jsou obvyklého provedení se zdrsněním s drážkami, které svírají 60 stupňů. Zásobník, vyrobený z poniklovaného plechu má dřevěné dno se soustřednými kruhy. Na první pistole nebyly raženy přejímací značky námořnictva na první pistole, později byly dodatečně označeny korunou a písmenem M s korunou. výrobní čísla pistolí Marine 1906 jsou jedno- až čtyřmístná bez nebo s písmenem a, nebo b. Úplné číslo jen na hlavni a těle pistole, poslední dvojčíslí v komerčním stylu na každé části. Pravděpodobně bylo vyrobeno 21 000 pistolí tohoto provedení v rozsahu výrobních čísel 1 - 9999, 1a - 9999a, 1b - 999b.

Skutečný původce šroubové vratné pružiny, jak ji známe z pistole Marine 1906 a všech běžných pistolí P. 08, je dodnes ukryt v temnotách. Jedním z možných autorů je holandská armádní komise, která zkoušela pistole Parabellum v roce 1905 a posuzovala jejich vhodnost pro zavedení do armády. Německá zbrojní zkušební komise se k autorství nehlásí. Jediným existujícím dokladem o šroubové vratné pružině je německý patentový spis č. 215 811, podaný dne 30. dubna 1909. Žádný jiný spojující článek mezi pistolí Parabellum 1900 s plochou vratnou pružinou a modelem 1906 s pružinou vinutou nebyl dosud spolehlivě prokázán. Patent sice postihuje pružné spojení kloubového závěru s vratnou pružinou, nicméně s vratnou pružinou šroubovou! Úplným překvapením je však jméno přihlašovatele. Je jím Hugo Borchardt a dosud není jasné, je-li skutečným autorem myšlenky, nebo zda se jen „ujal“ vylepšení výše zmíněné holandské komise v rámci malé soukromé války s Georgem Lugerem.

Na základě dalšího vývoje a zdokonalování byly upravovány i pistole, dodávané námořnictvu. Faktem a to prokázaným je, že pistole s plochou vratnou pružinou byly během služby předělány. Dostaly obvyklou šroubovou vratnou pružinu a byla u nich předělána pojistka. Původní dlaňová pojistka, snad pro sjednocení, byla v roce 1912 nahrazena pojistkou shodnou s pojistkou armádní pistole P.08. Protože dlaňová pojistka měla jiný tvar jazýčku, který blokuje záchyt úderníku, bylo třeba tělo pistole v místě otvoru pro jazýček pojistky provrtat a vsadit opěrný kolík. Podle něho lze poznat pistole německé Kriegsmarine, které měly původně dlaňovou pojistku a byly následně upraveny.V únoru roku 1907 došlo ke změně označení pistole, která byla od té doby nazývána Pistole 04, zkratkou P. 04.

Další variantou pistole P.04 je model, nazývaný Marine 1908. Zatímco tělo pistole a pouzdro závěru je stále ještě dlouhé, zmizela z pistole dlaňová pojistka. Na pouzdře závěru nad nábojovou komorou se i nadále nenalézá žádný popis. Šroubová vratná pružina se natrvalo usídlila v pistolích Parabellum, stejně tak jako úzký lučík. Změnila se však funkce pojistky. Nyní je v dolní poloze zajištěna a v horní odjištěna. Poloha pojistky je opět značena nápisem Gesichert. Přejímací značky v obvyklém tvaru jsou umístěny na levé straně pouzdra závěru a hlavni. Patrně bylo vyrobeno jen asi 8500 pistolí provedení Marine 08 s výrobními čísly v rozdsahu 1000b - 9500b. Číslování pistolí je kromě doplňkového písmena zcela ve stylu civilních pistolí Parabellum.

Poslední variantou námořnické Parabelly je model Marine 1914. Podobnost s obvyklou P.08 je stále markantnější. První velkou změnou je krátké tělo pistole a krátké pouzdro závěru. Pojistka není žádnou novinkou, ta je shodná s předchozím modelem, stejně tak jako nepřítomnost pojistky dlaňové.

Nově se na pouzdře závěru nad nábojovou komorou objevuje rok výroby, podobně jako u pistolí pro armádu. Přestože se varianta nazývá Marine 1914, všechny pistole mají datum 1916 nebo 1917. (U armády zavedeno značení roku výroby již v roce 1910!) Kromě ročníku na pouzdře závěru je ještě malými, 1,5 mm vysokými raznicemi vyznačen rok výroby na soklu mušky a na těle pistole, vpředu po levé straně. Zásobník je stále niklovaný, plechový, avšak dřevěné dno se soustřednými kruhy bylo nahrazeno obvyklým a miskovitými vybráními.

S největší pravděpodobností bylo vyrobeno 7 900 pistolí s ročníkem 1916 (1 - 7 900) a 15 000 s ročníkem 1917 (1 - 9999, 1a - 5000a). Celková produkce je tak odhadována americkými autory na cca 52 700 kusů. Němečtí autoři se spíše přiklánějí k nižšímu počtu vyrobených kusů, ke 23 000. Kdo má pravdu je těžké říci. Američané vycházejí ze zaznamenaných zbraní a že je jich v USA požehnaně. Zlí jazykové říkají, že Američané vyhráli druhou světovou válku jen proto, že si každý G.I. chtěl přivézt domů Parabellum.