Jak jsme již avizovali, včera jsme měli možnost prožít den společně s Horskou službou ČR oblast Šumava a přinést o tom podrobnou reportáž.
Nejprve jsme dorazili na ústředí Horské služby na Špičáku, kde v osm hodin ráno začal další běžný den. Dispečer celé Šumavy provedl ranní rozdělení, kontrolu lidí, výstroje, vysílaček i všech stanovišť. Své lidi má rozmístěné na Špičáku, Špičáku – sportovním areálu, Zadově, Kramolínu, Prášilech, Kvildě, Kubově Huti a Nové Peci.
Pokud si stanoviště spočítáte, dojdete k číslu osm, a my zjišťujeme, že na celou Šumavu je pouze 11 profesionálů včetně náčelníka, který samozřejmě nejen velí, ale slouží jako ostatní.
Dalšími pomocníky jsou dobrovolníci z členské základny Horské služby. Mezi profesionálními záchranáři a dobrovolníky je pouze jeden rozdíl – dobrovolníci zachraňují životy zdarma. Výstroj, výzbroj a další vybavení mají všichni stejné a vy nikdy nepoznáte, jestli vás ošetřuje profesionál nebo dobrovolník.
Dobrovolník je vlastně člen, který čeká na místo pozice profesionála. Vstup do řad horských záchranářů je běh na dlouhou trať. Musíte se nejprve stát členem občanského sdružení Horská služba. Poté si musíte sehnat dva ručitele, kteří budou zodpovídat za vaši přípravu, která trvá minimálně 1 rok. Nejdéle do čtyř let musíte splnit veškeré předepsané zkoušky a pak se stáváte dobrovolníkem. Samozřejmě musíte projít schvalovacím procesem nejprve všech ostatních členů a pak i vedení.
Zjišťujeme, že tahle skupina lidí pracuje jinak, než všechny ostatní záchranné složky. Je to na bázi neuvěřitelně silného přátelství, kdy s profíky zdarma makají dobrovolníci, kteří ale musí podstoupit stejně náročnou přípravu. Vlastně podle skutečně silného přátelství a obětavosti doslova až za hrob, se dodnes slaví 24. března den Horské služby. V tento den roku 1913, při závodě v běhu na 50 km v Krkonoších, zahynul Bohumil Hanč a Václav Vrbata.
Ve sněhové bouři Vrbata poskytl Hančovi část svého oděvu, ačkoli věděl, že nasazuje vlastní život. Bohužel tuto bouři nepřežil ani jeden z nich, ale Vrbatovo hrdinství a obětavost byly následně posuzovány jako základní čin v pomoci člověka člověku v horách. Proto je 24. březen slaven jako Den Horské služby v ČR.
Zmínili jsme testy. Jak jsme se dozvěděli, každý záchranář horské služby musí každý rok splnit následující fyzické testy:
- běžecká terénní etapa s převýšením 400 metrů a délkou 10 km za 55 minut (letní prověrka)
- skialpinistický okruh 10km s převýšením 610 metrů za 1 hodinu a 20 minut (zimní prověrka)
Pokud nesplníš, odcházíš. U Horské služby nejde testy ošálit, pokud by to někdo udělal, ohrozí tím svého kolegu, se kterým může příště viset na laně. Ač to zní neuvěřitelně, musí tyto náročné testy vykonat i dobrovolníci. Dobrovolníci, kteří za zachraňování lidí nemají žádnou odměnu. Tyto náročné testy právě dnes probíhaly, testů se účastnilo 14 záchranářů a všichni úspěšně splnili skialpinistický okruh. Gratulujeme!
Po rozdílce na základně jsme vyjeli na stanoviště Špičák – sportovní areál. A první dnešní úraz na sebe nenechal dlouho čekat, záchranář ošetřoval na Špičáku již po deváté dopoledne. Mladá dívka z Domažlic upadla tak nešťastně, že si zlomila poslední článek palce ruky. Jeden ze záchranářů dívku ošetřil, přiložil dlahu a odeslal do Klatov na rentgen. Odvoz dívce zajistila kamarádka, takže ji záchranář transportoval na sněžném skútru k jejich vozidlu.
Laická veřejnost vnímá Horskou službu jako organizaci, která funguje pouze v zimě, tedy maximálně 2 – 3 měsíce v roce, ale z tohohle omylu nás náčelník rázně vyvedl: „Šumava je plná lidí po celý rok a při oblibě všech možných nových, moderních sportů, jsou zde úrazy v těžko přístupném terénu prakticky pořád. Číslo 1200 úrazů ročně pak mluví za vše. Právě nárůst letních zranění je extrémní, po revoluci zde byla letní zranění v jednotkách, po deseti letech se již počítala v desítkách, a nyní jsou to stovky. Naopak v zimě je to jednodušší, většina zranění se odehrává ve sportovních areálech, tedy na sjezdovkách. V létě je to však kdekoli po horách. Je normální, že k zákroku ujedeme sto kilometrů, padesát tam, padesát zpět a vše terénem. Když se nám někdo zraní na horském kole, což je zvláště v posledních letech nejčastější, my se k němu musíme nejen dostat, ale i dostat ho z místa nehody do bezpečí nebo k silnici, kde již bude čekat sanitka.“
Dnes jsme na vlastní oči viděli, že člen Horské služby je nesrovnatelný s jinými záchranáři. On pracuje nejčastěji sám nebo ve dvou, on se nemůže spoléhat na rychlý příjezd posil.
Člen Horské služby neví, zda se za hodinu bude spouštět do rokle, požene se na lyžích sjezdovkou nebo do dálky na skialpových lyžích. Má k dispozici širokou škálu techniky od Defendera, dodávky, několika sněžných skútrů, čtyřkolky a všechno tohle musí umět řídit v těch nejextrémnějších podmínkách.
Musí umět pracovat s radiostanicí, špičkově se vyznat v mapách a navigaci, ale také musí znát „své“ hory jako vlastní boty, když technika selže.
Musí umět improvizovat a rychle se rozhodovat. Když jste sám ve strži s těžce zraněným, nemůžete říct, že přijde kolega, který má vyšší nebo jinou specializaci, prostě musíte zvládnout vše.
