Po více než osmatřiceti letech služby odchází do zaslouženého odpočinku hasič podporučík Jiří Buček, velitel čety CHS Karlovy Vary. Byl nejen zkušeným velitelem, ale i člověkem, který dokázal své kolegy podržet a inspirovat. Jeho nasazení, lidskost i úcta k lidem se staly vzorem pro celou generaci hasičů.
V rámci jeho odchodu jsme měli možnost pořídit exkluzivní rozhovor, ve kterém se ohlíží nejen za službou u hasičů, ale i za zásadními momenty svého života.
Jak to vše začalo
Narodil jste se v Rýžovišti na severní Moravě - jaké bylo vaše dětství a co vás přivedlo k hasičům?Dětství jsem prožil asi jako všichni běžní kluci na malém městečku, fotbal, hokej a hasiči. Nic jiného totiž možné nebylo. K pionýrům mě nechtěli, protože táta byl zavřený v Jáchymově. Od malička mě táhlo všechno co mělo motor a vrčelo to. Hasiče u nás vedl pan Pavlík, jeho synové se mnou chodili do školy a tam jsme se domluvili.
Pamatujete si na svoje první kroky mezi “Lvíčaty”? Co vás na tom tehdy tak chytilo?
Když už jsem nemohl mít pionýrský šátek, tak jsem strašně chtěl hasičskou čepici, takovou tu lodičku. A hlavně, ježdění s Erenou bylo boží.
Profesní dráha
U profesionálních hasičů jste od roku 1987, ale zároveň jste byl dobrovolným hasičem. Proč obojí?Holky se vám také po svatbě budou také pořád líbit (smích).
V roce 1995 jste se stal velitelem čety B. Co se tím pro vás změnilo?
Ta změna byla zásadní. Nebyl jsem spokojenej s tím, jak probíhal hasičský život ve směně a asi se to nelíbilo i veliteli stanice. Řešil se nějaký problém a velitel major Šidlo si mě zavolal a zeptal se mě, co s tím. Odpověděl jsem, ať ze mě udělá velitele a dám to do pořádku. No vidíte, vyšlo to a už přes třicet roků veliteluji. Kluci říkají, že ze mě udělali velitele, protože se se mnou báli jezdit, mám rád rychlou jízdu (smích). Škoda, že tuhle zálibu se mnou nesdílí manželka a policajti. Jezdili jsem s Tatrou 623 na závody do vrchu jako asistence. Po závodech za mnou přišel fotograf soutěže a říkal, že jsem byl jedinej, kdo jezdil rychle.
Prošel jste skoro všemi odbornými kurzy - na co vzpomínáte jako na největší výzvu nebo zážitek?
Tak toho je fakt hodně! Jenom, když jsem byl lezcem bylo zážitků na hubenější knížku. Když nás vojenský pilot vysypal z vrtulníku do Jesenické přehrady, také to bylo výživné. Při výcviku potápěčů jsem se zamotal do bójky ve dvaceti metrech a nemohl jsem najít nůž. To jsem byl už i nervózní.
Máte za sebou osm zranění a operací - co vás i přes to všechno drželo dál u hasičů?
Pořád se těším do služby. Ráno mi dá Maruška pusu a řekne ,,dávej na sebe pozor” a já už se těším na kluky. Každá služba je jiná, pokaždé jiné akce, nic se neopakuje. Vždy je nějaká změna a hlavně mám fakt rád lidi a rád jim pomáhám. Zvlášť mám velkou úctu ke starým lidem a snažím se v tom vychovávat i své děti, vnuky (říkám jim spratci) a kluky ve směně. Bohužel v dnešní společnosti se úcta ke stáří vytrácí.
Co já vím, zachránil jste desítky lidí, jen z jezu řeky Ohře v Tuhnicích jich bylo přes třicet. Jsou mezi nimi příběhy, na které nikdy nezapomenete?
Nikdy nedokáži zapomenout na situaci, když se ve vodním válci jezu melou lidi, vy jednoho chytnete a vedle se topí další, jen se na vás prosebně dívá, ale vy máte jen dvě ruce!
Největší zásahy a krizové momenty
Který zásah nebo situace vás nejvíc prověřila jako člověka i velitele?Třeba srážka vlaků u Vojkovic. Tam bylo přes sto amíků a ani jeden neuměl česky. Zorganizovat všechno okolo byl docela záhul. U tohoto zásahu jsem nařídil dokonce i televizním reportérům a kameramanům pomáhat. A mohu říct, že makali na sto procent!
Byl jste u všech povodní, pomáhal při obrovském požáru v Hřensku, účastnil se záchranných odřadů - jak se člověk vyrovnává s těmi nejtěžšími momenty?
Musíme být odolní a nepoddávat se emocím. To si pak můžeme pobrečet až je po akci. Je hodně důležité s klukama dělat rozbory a probrat to co nejdříve. Společné pivko je někdy lepší než rozbor na učebně u tabule.
Je něco, co jste si z těch krizových událostí odnesl do osobního života?
Jo, pokoru a skromnost!
Rodina a podpora
Od roku 1982 jste ženatý, s vaší ženou Maruškou máte dvě děti. Dcera je policistka a syn voják, jak to vnímáte?
Bez mé Marušky bych tuhle službu lidu dělat nemohl. Měl jsem neskonalé štěstí, že jsem ji našel! Když si jen uvědomíte, že jsem dost dlouho u hasičů a z toho byla třináct let na všechno sama. Tak to měla někdy dost náročné. Nikdy mi neřekla ,,skonči a běž dělat něco jiného“.
Myslím a jsem přesvědčen, že je hrdá manželka hasiče. Naše děti slouží vlasti také a máme z nich radost. No a spratci? To se teprve uvidí! Jezdí k nám pořád a mám z nich radost.
Jak vaše profese ovlivnila rodinný život?
No jsem rád se svou rodinou a vždy se těším po službě na pusu od Marušky.
Byla někdy chvíle, kdy jste zvažoval, že u hasičů skončíte kvůli rodině nebo zdraví?
Ne, to ne. Rodina je v pohodě a co se týká zdraví, doktoři mě vždy nějak opravili. Za to jim neskonale děkuji. Když dennodenně vidím co dokáží, jaké nasazení mají u zásahů, nezbývá než smeknout.
Co vám říká vaše žena, když se ohlížíte za těmi roky u zásahů?
Říká, že je ráda, že jsem tady, a to doslova!
Volný čas a koníčky
Sport je prý vaší nedílnou součástí. Co z toho vás nejvíc bavilo a proč?Všechny sporty dělám rád. U hasičů je povinná fyzická příprava a to dvě hodiny každou službu, a věřte mi, že mockrát jsem nechyběl. Ono je doopravdy u hasičů důležité být fyzicky zdatný. Platíte si daně a nechcete hasiče, který by nevyběhl do 13. patra a nevynesl vás z domu.
Je pravda, že svého odchodu od hasičů jste se kvůli vašemu koníčku téměř nedožil?
Ano, jsem takovej vůl, že jsem skoro zůstal doslova na hřbitově. Ve svém volném čase bezplatně pracuji na hřbitovech a udržuji staré náhrobky. Jednou, když jsem jeden takový čistil, zlomil se a spadl na mě. Vyprostit mě museli kolegové a do nemocnice jsem letěl vrtulníkem.
Láska k lidem a ke své práci.
Máte za sebou výjimečnou službu - na co jste nejvíc hrdý?
Určitě na kluky, které jsem za ta léta vychoval.
Co byste vzkázal mladým, kteří teprve uvažují o kariéře u hasičů nebo v záchranných složkách obecně?
Není lepší zaměstnání, než být hasič z povolání.
Foto, video: FB, HZS KVK
