Jsem dozorce v Dachau 2. aneb pohled druhé strany

Překlad článku Das unwürdige Leben in einer Traglufthalle ze Süddeutsche Zeitung

21. prosince 2015 09:36 , aktualizace 09:36

Včera jsme vydali článek, těšící se obrovskému zájmu čtenářů, zde:Jsem dozorce v Dachau

Jedna z našich čtenářek si dala tu práci, že v německém tisku nalezla článek, popisující toto zařízení i vše, co zde probíhá, ale viděno druhou stranou, tedy samotnými běženci. Je až neuvěřitelné, jak se oba příběhy prolínají a dokonce v jednom případě popisují stejnou věc, ale naprosto rozdílnými úhly vidění.


Originál zde:Das unwürdige Leben in einer Traglufthalle

překlad:

Nedůstojný život v nafukovací hale

Reportáž Gregora Schiegla, Karlsfeld

Žádné denní světlo, žádná soukromá sféra a zatraceně nic co dělat: V této atmosféře dochází mezi uprchlíky neustále k hádkám a potyčkám.

Obrázky svého útěku si nosí stále s sebou – v hlavě i v mobilu. Přecpané lodě na zářivě modré hladině. Policisté s obušky. Hraniční ploty. Masové tábory. Neustále někam zavíráni. Někdy byli na celé týdny úředníky zadrženi nebo zavřeni. A teď to dokázali, teď jsou tady. Ale bylo by chybné říkat, že jsou na konci cesty.

„Německo je dobrá země“, říká muž, který uprchl z Ugandy. „Ale když jsem tady, nemám pocit, že jsem v Německu.“ V nafukovací hale v Karlsfeldu žije společně s téměř 280 dalšími uprchlíky. Jsou to mladí muži, z Pákistánu, Nigérie a Senegalu. Muži, které tady nikdo nezná – nejsou nikdo, nepochází odnikud. Kolem jsou jen pole, hejna vran, tovární haly.


Vodní příkop se táhne kolem haly, která stojí v krajině jako obrovský nafukovací polštář. Kolem pozemku je postavený plot, za ním dohlíží bezpečnostní služba. I dobrovolníci z charity smějí dovnitř jen s doklady od krajského úřadu a vždy maximálně po dvaceti. V hale neustále dochází k hádkám a tlačenicím, neustále musí zasahovat policie. Minulou neděli zakročilo rovných 40 členů zásahové jednotky. Mluvilo se o hromadné bitce s 80 účastníky, uprchlíci proti bezpečnostní službě, měly létat kameny.

Mezitím policie sdělila, že vše bylo tak divoké jen z poloviny. První poplašné hlášení: extrémně zveličené. Bylo sedm lehce zraněných, dva zadržení. Přesto nebyla reakce úřadů přehnaná: Nafukovací hala je místo plné napětí. K tomu, aby vybuchlo, stačí bezdůvodné podněty. „Hádáme se kvůli maličkostem, kvůli programu v televizi, kvůli cigaretám“, vypráví Kurd Yalcin Celal. „Je pro nás těžké to tady vevnitř vydržet, bez jakéhokoli soukromí.“


V hale je příšerný hluk – i v noci

Šest mužů žije v nepatrném prostoru. Je příšerně hlučný, i v noci. Uprchlíci nemají nikde klid. „I když někdo jen dýchá, je to slyšet“, říká Osadolor Godstime z Nigérie. A tady dýchá, funí a chrápe téměř tři sta mužů – pokud se zrovna hlasitě nebaví nebo netelefonují. Dveře do obytných částí nejsou, strop taky ne. Tak to musí být kvůli požární bezpečnosti a aby mohl cirkulovat vzduch. Pachy sanitárních zařízení, jídla a lidského zápachu se tak nelítostně míchají. Kdo chce ven na čerstvý vzduch, musí přes propust. Teprve, když se zavřou jedny dveře, smí otevřít další. Jinak se sníží tlak ve stěnách a strop se propadne.

V Neubibergu se to stalo nedávno, fotky byly dramatické. V médiích se hned potom objevily diskuze, zda mají být nafukovací haly, jinak určené pro veselé akce jako tenisové turnaje, skutečně použity k ubytovávání uprchlíků. Přitom sami jejich obyvatelé se kvůli tomu příliš nevzrušovali. V Karlsfeldu už se taky několikrát propadnul strop. V nejhorším případě by spadla fólie na nosném lešení a kontejnerech. Únikové cesty by zůstaly volné.


„Celý den dřepíme v hale.“

Problémem není, že uprchlíkům padá na hlavu fólie, ale příslovečný strop. „Celý den dřepíme v hale“, stěžuje si Ahmad Shabaz z Pákistánu. Ve společenské části jsou sedící skupinky na pohodlných gaučích, dokonce zde instalovali palmy. A přesto nedokážou tyto doplňky zamaskovat nehostinnost celého místa.

Hala je jako obrovská bublina z folie, nemá žádná okna, uprchlíci sedí celý den pod umělým osvětlením. Mnoho z nich nemůže v noci spát, někteří vstávají až před polednem. „Někdy mám pocit, že je to všechno jenom sen“, říká Afričan, který si své jméno raději nechává pro sebe. „Pak si říkám, že někdo musí přijít a probudit mě. Je těžké nemít tady špatné myšlenky. Celou dobu myslím na minulost. Myslím na budoucnost. Myslím na mojí současnou situaci. Myšlenky jdou pořád dokola. Není úniku.“

Nafukovací hala je jako nějaký mezisvět – daleko od domova a zároveň odříznuti od německé společnosti. Člověk nevidí ani dovnitř, ani ven. I pro lidi venku se stala jakýmsi symbolem: systému, který narazil na své vlastní hranice. Úřady se cítí být nuceny neustále snižovat své standardy. Ale sotva to stačí na víc, než uprchlíky nakrmit a zahřát během zimy.


Standardy ubytování klesají

Když byla karlsfeldská hala slavnostně otevřená, začal zemský rada Stefan Löwl (CSU) řeč, kterou bychom těžko označili za slavnostní. „Nafukovací haly – to bychom si před tři čtvrtě rokem ještě těžko dovedli představit“, řekl. Ale nakoupit tolik obytných kontejnerů, kolik by vyžadoval vzrůstající počet uprchlíků, nebylo možné. Proto ta obrovská nafukovací hala.

A přesně tak to pokračuje. Také v ulici Theodora Heusse v Dachau má být natažena jedna nafukovací hala, na azylovém území Bergkirchen už jedna stojí; ještě před vánoci má být obydlená. Všechny haly mají stejnou velikost, stejný koncept. Stejného dodavatele: Paranet z Berlína. Firma nestíhá zakázky. Každý týden vyrábí tento podnik novou halu. Přitom nouzová ubytování tvoří 20 procent výroby, říká Jürgen Wowra, vedoucí Paranetu. To je poměrně dost, když pomyslíte, že toto obchodní odvětví existuje teprve dva roky.


Berlínský zemský úřad pro zdraví a sociální věci tehdy nevěděl, jak narychlo ubytovat své bezdomovce. A podnikatel se svými nafukovacími halami přišel právě vhod. Wowra se netají tím, že jeho nafukovací haly nejsou žádným ideálním ubytováním. „Nejsou dělány pro to, aby se v nich žilo celý život.“ Ale pár týdnů, říká, možná půl roku, by to mohli obyvatelé vydržet. Zkušenosti nejsou špatné. Ale ne všude. „V některých nafukovacích halách to jde velmi dobře, v některých méně“, říká Wowra. To dost závisí na provozovateli. Kde jsou uprchlíci těsně zapojeni do zodpovědnosti za halu, to funguje nejlíp. Musím bohužel uznat, že v Karlsfeldu to zrovna nejlépe nejde.


Foto: Ilustrační