Vydali jsme se na krátkou procházku městem a společnost nám dělala hlídka městské policie ze skupiny SÚSS, o které jsme vícekrát psali vsouvislosti sagresivními bezdomovci.
První věcí která nás velmi mile překvapila a potěšila, bylo vyjadřování strážníků o „svých bezdomovcích nebo narkomanech“.
„Hrášek je fajn, ale nesmí pít!“ prohodila hezká blondýnka ke svému kolegovi a ten přitakal. „Hele Piškot, tak on je už znemocnice venku..., hm, ale už do toho zase spadl!“ a my súdivem zjistili, že strážníci své bezdomovce či narkomany znají jmény. Ačkoli snimi dennodenně řeší problémy, hovoří o nich hezky, skoro jako o svých dětech. Znají nejen jejich přezdívky, ale i osudy či důvody osobních krachů. Jak nám vysvětlili, jedině tímto lidským přístupem si mezi nimi vybudují důvěru a respekt a mohou tak jejich problematiku řešit.
Co nás na výpravě nepotěšilo, bylo seznámení sCentrem křesťanské pomoci, tzv. Pointem 14 v Husově ulici. Samozřejmě kvitujeme, že se o problémové jedince někdo stará a nechá je umýt, ale proč stahovat tyto jedince do centra? Jak ktomu přijdou místní obyvatelé, kteří mají před domem tyto jedince dnes a denně? Co jejich děti, které tudy chodí do školy? Po celou dobu naší reportáže zde ležel přivázaný pes jedné „klientky“ pointu. Co je křesťanského na psu uvázaném dvě hodiny ve vedru bez misky svodou nechápeme.
Mění zde narkomanům zdarma stříkačky, což způsobuje, že si narkomané píchají hned po odchodu zcentra za nejbližším rohem. Toto jsme také zažili přímo na místě, když oznamovatel přímo během naší reportáže dával, že si někdo píchá na schodech pod Národní bankou.
Samozřejmě plně chápeme nutnost pomoct lidem vnouzi, ale narkoman není osoba vnouzi. Nikdo ho nenutí si cpát do žíly roztok pseudoefedrinu extrahovaného z léčiv proti chřipce míchaný s fosforem, kyselinou chlorovodíková a toluenem. Pokud tuto potřebu pomalé sebevraždy má, nemusí to dělat vcentru krásného historického města a na pomoci jemu neshledáváme nic křesťanského.
