Profesionální i dobrovolní hasiči z Plzně a Plzeňského kraje pomáhají v Jeseníku a okolí odstraňovat následky povodní. Jako první tam v neděli 14. září vyjelo i s technikou sedmnáct profesionálních hasičů. Uklízeli a opravovali silnice, stavěli provizorní lávky, starali se o zásobování a také vrátili potok do jeho původního koryta. Velel jim nadporučík Jan Beran, jinak velitel stanice Plzeň-střed.
Jak vzniklo rozhodnutí, že pojedete ještě v době, kdy povodně kulminovaly, právě do Jeseníku?
Na základě celostátní koordinace požádal Olomoucký kraj o pomoc generální ředitelství Hasičského záchranného sboru (HZS). To se obrátilo na HZS Plzeňského kraje s žádostí o vyslání odřadu, tedy čtyř družstev, velitele a potřebné techniky.
Celkem nás jelo sedmnáct, jedno družstvo z Domažlic, jedno z Tachova a dvě z Plzně. Vezli jsme s sebou tři cisterny, záchranné čluny, kontejner a v něm čerpadla, motorové pily, lopaty, košťata či čistící prostředky.
V neděli 14. září jsme v koloně vyrazili směr Olomouc a cestou bylo upřesněno, že se máme hlásit na štábu ve městě Jeseníku.
Byla to náročná cesta?
Myslím, že cesta postiženými oblastmi byla celkem v pohodě na to, jak zničené komunikace tam byly. Vracet jsme se museli jen jednou.
Poslední kilometry jsme jeli hodně pomalu, kontrolovali jsme komunikace, případně mosty, zda je vůbec možné přes ně s naší těžkou technikou projet. Silnice byly podemleté, mosty mohly mít narušenou statiku. Znamenalo to, že jako první jelo lehké velitelské vozidlo, když se nám nějaký úsek nezdál, třeba proto, že na něm byla navalená zemina nebo někde chyběl kus asfaltu, vystoupili jsme, úsek prošli a kontrolovali. Od Šumperka jsme možná více šli, než jeli.
Když jste dorazili na místo, tak voda ještě kulminovala?
To už voda opadala, ale bylo to velmi krátce poté, co povodeň dosáhla vrcholu. Nahlásili jsme náš počet a techniku, s níž jsme přijeli, na hasičské stanici v Jeseníku, kde sídlil štáb velitele zásahu. Přidělili nám ubytování i místa, kde máme pomáhat s tím, že v pondělí ráno v 7 hodin budeme nastoupení na místě.
Co jste měli za úkoly?
Prolínaly se nám činnosti záchranné a likvidační, i když ty převažovaly. Důležitá byla spolupráce mezi veliteli jednotlivých družstev, mnou jako velitelem plzeňského odřadu, styčnými důstojníky, kteří měli znalost prostředí, a starosty obcí. Měli zmapovaný terén, věděli, kde je co potřeba, zda třeba ještě není nutné evakuovat nějaké osoby nebo zvířata.
My jsme především čistili silnice, na nichž bylo hodně popadaného dřeva a dělali jejich provizorní opravy, aby po nich následně mohla jezdit technika a zásobování. Kontrolovali jsme stav zaplavených nemovitostí, pomáhali jsme s nakládáním a rozvážkou pití a jídla. Zajistili jsme evakuování tří osob v České Vsi a vyjížděli jsme v noci k záchraně do Písečné, kde měl být muž s diabetem, který neměl inzulín. Dojeli jsme za ním, zkontrolovali ho, domluvili se s jeho sousedy i rodinou na případné další pomoci. A taky jsme v obci Skorošice vrátili potok do jeho původního koryta.
Co se tam přesně stalo?
Stříbrný potok ve Skorošicích poté, co voda opadla, se posunul asi o osmdesát metrů. Vytvořil si nové koryto, které vedlo centrem obce, takže byla naprosto zničená komunikace i veškeré sítě, voda protékala domy. Nebyla možná dopravní obslužnost.
Po konzultaci s odborníkem z Armády České republiky, která také byla na místě, jsme ve spolupráci s místním bagristou a za použití naší techniky přehradili část toku a vyčistili původní koryto, aby se potok vrátil zpět. Také jsme postavili provizorní lávky. Tady bylo velmi dobře vidět, že pomoc má smysl. Za tři dny se nám podařilo obec zprůjezdnit.
Kolik hodin denně jste pracovali?
Dvanáct, ráno od sedmi do večera do sedmi. Tak to bylo v případě likvidačních prací, pokud šlo o záchranné práce, vyrazili jsme i v noci.
Jaké bylo vaše ubytování?
Část nás bydlela v jednom lázeňském objektu v Lipové, byla tam elektřina, mohli jsme být ve spojení s naším plzeňským ředitelstvím, tekla tam alespoň studená voda a byla tam kuchyňka.
Tachovské družstvo bylo ubytované na Vidnavě za podobných podmínek. Ti, kteří byli ubytovaní v Mikulovicích, spali v provizoriu na lehátkách v kině. Takže na jednu noc, aby se mohli vysprchovat a vyspat na pořádných postelích, byli staženi do Lipové. Pořádný odpočinek je důležitý, nelze jet čtyři dny v kuse, je potřeba, aby tělo bylo odpočaté a hlava přemýšlela.
Nechyběli jste v Plzeňském kraji?
Na každé hasičské stanici jsou stanoveny maximální a minimální stavy, aby služba nebyla narušena. Ti, kdo vyrazili do zaplavených oblastí, se hlásili dobrovolně. Je to naše práce. Přijde-li požadavek, kolik má z dané stanice jet lidí, nikdy není problém daný počet naplnit. Kluci jet chtějí, je to naše práce, zvolili jsme si ji, všechny nás baví. Jedeme tam, kam je potřeba. A navíc právě v takovýchto situacích získáváme zkušenosti, které za normálního stavu nenačerpáme. A kdyby k něčemu takovému došlo i u nás, máme vyzkoušeno, co nám fungovalo a co ne. Kolegům moc děkuji za jejich maximální nasazení a spolupráci.
Zpět jste jeli ve čtvrtek 18. září, střídal vás někdo další z Plzně nebo z kraje?
Ano, byl vyslán další odřad profesionálních hasičů, který přijel společně se členy dobrovolných hasičů z Plzně a Plzeňského kraje. V Jeseníku jsme se s nimi sešli, vyměnili si ubytování, zkoordinovali techniku, která se přivezla a která se odvážela zpět. S veliteli jsem projel celý nám svěřený sektor, kde jsme působili, podal hlášení a seznámil je se starosty i styčnými důstojníky. I druhý odřad tam zůstal čtyři dny, pak je střídal další. Profesionálové i dobrovolníci plnili podobné úkoly jako my, přidali k tomu i pomoc s vyklízením nemovitostí.
Text: Hana Josefová
