Jak jsme již informovali, padesátka českých policistů odjela, společně s policisty Slovenska a Polska, pomoct maďarské policii střežit jihovýchodní hranice Evropské unie. O této policejní misi jdou různé fámy a málokdo si vlastně umí představit, co zde naši policisté konkrétně vykonávají.
Pokud jsou tam plzeňští policisté, nesmí chybět ani Krimi-Plzeň a tak jsme již před čtrnácti dny začali plánovat možnosti, jak naše policisty navštívit a vás informovat o jejich práci.
Začal kolotoč získávání všech možných povolení a to od Policejního prezídia České republiky, až po prezídium Maďarské.
Pak konečně nastal vytoužený den a v pátek odpoledne jsme vyrazili z Plzně, do které jsme se ale záhy museli vrátit pro jídlo, pečlivě sbalené na cestu a zapomenuté na stole.
Cesta do Szegedu (Segedínu), vzdáleného 800 kilometrů, trvala deset hodin a proběhla naštěstí bez jakéhokoliv zádrhelu. V šest ráno jsme se na smluveném místě, na čerpací stanici v Szegedu, sešli s kapitánem Hruškou z Policie ČR.
Byl to zajímavý pohled, když se setmělými ulicemi Maďarského města, zhruba velikosti Plzně, přiřítil Hyundai v barvách Policie ČR. Jak jsme se dozvěděli, kapitán Marek Hruška je dokonce velitelem Českého kontingentu mnohonárodnostních policejních sil, takže jsme byli v nejlepších rukou.
Společně jsme dojeli na policejní základnu, která je v komplexu budov střední policejní školy a k vidění zde byly desítky policejních vozů všech čtyř států. Kapitán Hruška nás dovedl k hlavní brífinkové místnosti, kde se již scházelo několik stovek policistů. Když vynechám naše české, byla zde polská Straz graniczna, slovenští policisté a samozřejmě nejvíce bylo Maďarů, kteří zde mají nejen pohraničníky, běžnou i pohraniční policii, armádu, ale i speciální jednotku podobnou naší SPJ (speciální pořádkové jednotce).
Během toho, co se policisté scházeli k rannímu brífinku, po kterém jeli na hranici střídat kolegy z noční, jsme se v hlavní operační místnosti dozvěděli, že na maďarsko – srbské hranici, která má délku 175 km jsou vytvořeny celkem 3 operační základny.
Zdejší základna vSzegedu střeží 75-ti kilometrový úsek maďarsko-srbské hranice. Každá základna nasazuje na jednu 12-ti hodinovou směnu 300 lidí, takže za jeden operační den, jen na této základně jde do služby 600 lidí. Z těchto čísel je patrné, že ne příliš lidnaté Maďarsko zažívalo se střežením svých celých hranic nemalé problémy a také je nutné si uvědomit, že Maďaři nestřežili jen své hranice, ale i venkovní hranici Evropské unie.
Po brífinku si jdou policisté nafasovat své zbraně. Naši policisté i jejich kolegové z jiných zemí, zde slouží se svými služebními pistolemi, které ale u sebe mají pouze ve výkonu služby. Mimo tuto dobu jsou na základně neozbrojeni. Policisté zde mají k dispozici pouze krátké kulové zbraně, tedy pistole, dlouhé zbraně s sebou nemají.
Jdeme společně s českými policisty do pečlivě střežené místnosti, kde se právě vydávají pistole. „Zde se nesmí fotit!“ zní v angličtině, ale písemné povolení Maďarského policejního prezidia je všemocné, dozorčí zjišťuje, že jsme prověřeni a ukazuje nám své království, zdi pokryté schránkami na policejní pistole všech zúčastněných států.
Zjišťujeme, že brífink skončil a s povolením nejvyššího maďarského velitele, nás Marek Hruška vede do velitelské operační místnosti, kam se dokonce nedostanou ani řadoví policisté.
Opět funguje kouzelné povolení a maďarský velící důstojník nám spolu s českým protějškem ukazují schéma rozmístění hlídek a jakým způsobem jim pomáhá hranice střežit elektronika. Oba důstojníci nám také ukazují, co smíme fotit a co je již veřejnosti utajené.
Je po brífinku, zbraně jsou v pouzdrech a poslední cigareta ve venkovní kuřácké zóně byla zhašena. Policisté nasedají do svých vozidel a vyrážejí směr hranice. Předtím, než se za nimi pojedeme podívat, chceme vědět, jak je o naše policisty postaráno, co jedí a kde spí.
Kpt. Hruška se ukázal jako pozorný, pečlivý hostitel, který se nevyhýbá žádné otázce, takže jsme nasedli do auta a vyrazili na osm kilometrů vzdálenou ubytovnu.
Cestou nás velmi mile překvapilo, že místní lidé se za naším policejním vozem otáčeli a mávali. „Mají nás tu opravdu rádi, předtím zažívali hrozné věci, když jim tisícihlavý dav běženců přešel přes zahrady či pole a přes noc tak zmizela úroda, na které jsou často zdejší lidé závislí. Berou nás tady opravdu jako přátele a vlastně i zachránce“, vysvětluje nám velitel se zřejmou spokojeností s prací svých podřízených v hlase.
Dojíždíme na česko - slovenskou ubytovnu, která je umístěná na břehu širokého plavebního kanálu. Právě je tu snídaně, žádné hody, jen obyčejný salám, sýr, pečivo a čaj, pokud chcete kávu, tu si již musíte připlatit.
„Takhle vypadá náš oběd“, říká velící a ukazuje nám balíček s dvěma plněnými bagetkami, ovocem, sušenkou, sladkostí a džusíkem. „Věřte, že po pár dnech se to přejedlo každému. Nicméně žádné jídlo zde nepřijde na zmar, naši kluci jídlo, které nesní, odevzdávají správcům ubytovny, kteří jej posléze předávají červenému kříži a azylovým domům, kde se předá těm, kteří jej potřebují,“ vypráví velitel.
S večeří se ale naši hostitelé nechávají vidět, ta je zde vydatná jako v Česku oběd. Bývá polévka a pak hlavní chod a jak jsme zjistili, Maďaři velmi milují řízky. Bývají skoro pořád, ale kupodivu je Maďaři milují buď s rýží nebo s rýžovou směsí, podobnou našemu rizotu.
O tom, že mají zvláštní chutě, vypovídá i nedávná večeře, kdy policisté dostali zapékané špagety s rajčatovou omáčkou, houbami a k tomu byl kupodivu jako příloha opět řízek.„Pereme si tady sami, pračku máme na žetony a kluci bydlí po třech na pokoji“, doplnil nám ještě velitel informace o ubytování.
Po prohlídce ubytovny jedeme konečně na hranici. Na dohled je již Srbsko, odkud ještě před pár dny proudily tisícihlavé řeky imigrantů a vlévaly se tudy do Evropy.
Stavba plotu tomu naštěstí již zabránila a dnes se o ilegální přechod hranic pokusí maximálně desítka běženců denně a většinou jen v noci.
„Minulý víkend jsme jich za den měli 17. Pokud takového běžence vidíme, pouze ho zajistíme, aby neběžel dál, ukážeme mu ať se posadí a přivoláme Maďarské kolegy, kteří ho deportují do Trans zóny. Není to ale tak, že by se do Maďarska nikdo nedostal. Pokud běžec přistoupí na pravidla hry, tedy nechá se zaregistrovat, požádá o azyl a dobrovolně poskytne otisky prstů, může pokračovat dál do vnitrozemí,“ vysvětluje velitel.
Přijíždíme k hranici a vidíme plot, tolik známý z obrazovek televizí. Motory namáhaných aut kvílí a my už chápeme, proč tu naše policie používá terénní Hyundaie. Kolem hranice vede pouze ušlapaná hliněná cesta, s mohutnými, vyjetými kolejemi.
Míjíme mediálně velmi známá místa, kde policisté museli do průchodu vtlačit vagon, jinak by průchod migrantů nezastavili. O pár kilometrů dál je kovová brána průchodu pro pěší, o kterou bezpečnostní složky s uprchlíky svedli lítý boj přímo před kamerami.
Čas od času na žiletkovém drátu vidíme zbytky dek nebo oblečení, jak se ho uprchlíci pokoušeli překonat.Na mnoha místech za plotem hnijí hromady dek, ošacení nebo jídla, které zde uprchlíci pohodili. Nejčastěji ale vidíme záplaty na plotu, po dírách, které profesionální převaděči prostříhali.
„Nejhorší jsou kosovští albánci,“ vysvětlují policisté, „Neustále hledají nové finty, jak nás doběhnout, například si v noci připraví díru, zapíší si souřadnice GPS a v další noci se s k ní již jenom vracejí. Všimněte si, že v plotech jsou branky zajištěné visacími zámky, abychom se my mohli dostat na druhou stranu. Po několika dnech jsme se divili, že nepasují klíče, to bylo proto, protože převaděči v noci naše zámky ustřihali a vyměnili je za své. Teď je ještě pečetíme a to už konečně pomáhá, tedy než zase převaděči vymyslí novou fintu.“
Pokračujeme dál kolem plotu, míjíme další a další převážně smíšené hlídky. Ačkoliv všichni hovoří anglicky, rozmáhá se tu i nový jazyk „šengenština“, kdy se Maďar se Slovákem domluví bez problému, Čech s Polákem pak také a mezi Čechy a Slováky samozřejmě problém není. Do toho se občas přihodí nějaké to ruské nebo anglické slovo a vzniká tak zcela nový mezinárodní jazyk, kterému tady rozumí každý. Policisté ale nezůstávají pouze u slovíček, velmi se tu mění i nášivky, takže jsme v úžasu pozorovali Poláka Straze graniczne, polepeného maďarskými policejními nášivkami nebo Maďara s jasně žlutými, českými nápisy POLICIE, který nám nadšeně opakuje „Nassdááár!“ a směje se, jak mu to pěkně jde.
Na dalších stanovištích se policisté trochu klepou zimou a únavou, služba zde má trvat dvanáct hodin, ale policisté jsou tu běžně čtrnáct a více, než jim přijede střídání.
Na dalším stanovišti, kde stojí Maďar s Polákem, proti nám jede slovenské policejní auto a z něj se na nás zubí známý obličej. Konečně potkáváme prvního plzeňského policistu, mladý praporčík Obvodního oddělení policie Plzeň – střed, si zde službu nemůže vynachválit. Sice se s rodinou uvidí poprvé až týden před vánoci, ale jak říká, nabírá zde neocenitelné mezinárodní zkušenosti.
Naším prostřednictvím také pozdravuje jednak rodinu a samozřejmě i kolegy na pracovišti. „Jsem rád, že jste se na nás přijeli podívat, alespoň všichni doma uvidí, jak se tady máme!“ dodává ještě.
Pokračujeme kolem nekonečného plotu a divíme se, proč je zde tak málo vojáků, kterých jsme na ranní rozdílce viděli desítky. Poznáte je na první pohled, jako jediní zde nosí dlouhé zbraně a to maďarské klony ruského AK-47. Skutečný důvod se dovídáme záhy – policisté jsou první nárazník hned za ploty, zatímco vojáci jsou zakopáni dál v lesích, hlouběji ve vnitrozemí a zajišťují tak vzdálenější perimetr.
Jak zjišťujeme, policisté na stanovištích nikdy nebývají sami, tuhle si adoptovali kočku, támhle za kopcem zase psa. Místní opuštěná zvířata se s policisty rychle skamarádila a k většině stanovišť již nějaké zvíře patří, i když to asi nebude láskou k uniformám, ale spíše kvůli balíčkům s obědem.
Samozřejmě se zajímáme o to, zda zde už došlo k nějaké opravdu mimořádné události, například zranění naší hlídky. „Od té doby, co je tu plot, tak naštěstí ne! Situace se tu výrazně zklidnila, pouze minulý týden tu doběla rozzuřený převaděč metal po našich klukách přes hranici ze Srbska jablka, navíc se ale nezmohl, když se mu naši pouze smáli, zahanbeně utekl,“ končí policisté své vyprávění, utahují výstroj a vyrážejí na další obchůzku kolem nekonečného plotu, chránícího i naše vzdálené domovy.
Velmi děkujeme kapitánu Hruškovi za čas, který s námi strávil i jednotlivým policistům všech národností, kteří nám ukázali, jaké to je, bránit hranice Evropské unie.
Hudební podkres videa: Daniel Landa 1938 - děkujeme
Za finanční podporu cesty děkujeme:
