Jen málokdo si dnes vzpomene, že před vznikem Městské policie v Plzni bezpečnost v ulicích chránili "Černí šerifové" - elitní německá bezpečnostní služba, jejíž české zaměstnance cvičili v Mnichově američtí policisté.
Tento článek jsme sice již jednou vydávali, ale chceme tuto historii připomenout ještě jednou, právě nyní, když městská policie slaví 25 let od svého vzniku. Myslíme, že by nebylo fér nepřipomenout právě i Černé šerify.
Výpověď kováře
Bylo
to v květnu 1991 a my jsme na náměstí Republiky předváděli naše
kovářské umění. Měl jsem s sebou tříletého syna Jakuba a dceru Kačenu,
které mohlo být třináct let. O děti se starala žena a já koval. Měl jsem
zrovna přestávku, když jsem mezi panely, připravenými na opravu kolejí,
zahlédl jak stánkaře, odnášejícího tržbu, ohrožuje nožem cikán v
pruhovaném svetru.
Bylo to ode mne asi šest metrů, což byla
ideální vzdálenost na můj bič. Abyste pochopili, tenkrát jsem předváděl
umění s bičem - na pódiu jsem vyrážel figurantům předměty z rukou nebo
cigarety z huby. Vzal jsem tedy bič a cikánovi vypráskl nožík z ruky.
Ten pak z místa utekl.
Dál jsem se věnoval svému stánku, jenže
asi za dvacet minut se ten cikán vracel ještě s jedním, který nesl
podstatně větší nůž. Ten druhý si vzal nohu od židle nebo stolu a oba si
to šli se mnou vyřídit.
Nebyli pro mě ale rovnocennými soupeři,
opět jsem vzal bič a vypráskal jsem je až ke galerii Čas, kde na mě
jeden, když utíkal, zařval, že mi pobije rodinu. Tak jsem mu tím bičem
podmetl nohy a on si dal ještě sám na hubu.
O další půlhodinu
později za námi zaskřípaly brzdy, objevila se tři auta, jedno z nich byl
stříbrný Ford Siera, ostatní si již nepamatuji. Z nich se na nás hrnuli
cikáni i cikánky, všichni po zuby ozbrojeni noži, mačetami nebo klacky.
Na mě hned zaútočil jeden s dranžírákem v ruce a pokusil se mě bodnout
někam do břicha. Ochránilo mě jen to, že jsem měl koženou vestu a pak
také to, že jsem mu ten nůž prostě vzal za čepel a vytrhl mu ho z ruky i
za cenu přeřezaných šlach na dlani a na prstech.
Nějaký cikán
řval, že mi klidně zabije i mé dítě. Myslel tím malého Jakuba a opravdu
šel po něm. Jako šílený jsem se na něj vrhl, i když na mě viseli v té
době další dva. Malého naštěstí zachránila Kateřina z Gotiky, která ho
vzala do náruče a běžela s ním na druhou stranu náměstí k šermířům.
Já
se pral jako o život, cítil jsem, že mě dvakrát nebo třikrát bodli
nožem a i když mě vesta hodně chránila, cítil jsem, jak mi po zádech
stéká krev. Moje žena čapla bič, začala je řezat, ale neměli jsme
samozřejmě žádnou šanci. Pak jsem cítil, jak mi nějaká cikánka skočila
na záda, zlomila mě v pase a já jsem i s ní spadl na zem.
Pak
nikdy nezapomenu na to, jak se nade mnou jeden cikán sklonil, podíval se
mi do obličeje, v ruce držel mačetu, zvedl ji nad hlavu a sekl. Nebýt
toho, že jsem do dráhy letu čepele strčil svoji ruku, usekl by mi hlavu.
Takhle mi čepel rozřízla ruku, sjela po ní a pouze mi rozťala ucho a
jařmovou kost.
Najednou se všude kolem nás objevili šermíři,
vedení Prckem z Gotiky. To byla naše jediná záchrana, protože šermíři
začali cikány zatlačovat, ale to si už moc po té ráně do hlavy
nepamatuji.
Výpověď prvního šermíře
Akorát jsme končili
vystoupení, když přiběhla Kateřina, držela v náruči plačícího kluka a
křičela, že cikáni napadli kováře. My již měli sundané zbroje, takže
jsme popadli jen dlouhé zbraně a běželi na pomoc napadené rodině. Když
nás cikáni viděli, šli proti nám, někteří dokonce ukradli vystavené
středověké zbraně v kovářově stánku a šli do nás, naštěstí s nimi ale
vůbec neuměli zacházet.
Proti mně šel pupkatý cikán s českým
vojenským bodákem v ruce, ale já měl sudlici, tak jsem se ho zeptal,
jestli není blbej, že ho snadno můžu zabít. Cikán přesto vyrazil proti
mně, tak jsem mu snadno svou zbraní bodák z ruky vyrazil a dostal
naplocho sudlicí facku, aby si to pro příště zapamatoval. V té době se
přiřítili první Černí šerifové, vyskočili dva i s dlouhými obušky a
přidali se k nám.
Tlačili jsme cikány před sebou až k jejich
autům, kde na mě bohužel jeden z nich, myslím že to byl Šarkezi, vytáhl
samopal Škorpion, ale naštěstí nevystřelil. O chvíli později dorazili i
policisté, kteří se připojili k šerifům a začali zatýkat jednotlivé
útočníky.
Později jsme chodili vypovídat na kriminálku a k soudu,
ale ti cikáni se nebáli vůbec ničeho. Na rekognici jsem ukázal na
Gábora, že to je on a on se na mě vrhl dokonce i na té kriminálce, přímo
před policisty. I později se začaly množit ze strany cikánů výhrůžky a
tak jsme všichni začali u sebe nosit nože.
Balíček od pana Váfnhause
Šermíři
opravdu měli strach, v několika případech jim přišli cikáni vyhrožovat i
domů a tak se šermíři začali houfně ozbrojovat i střelnými zbraněmi.
Dostat pistoli sem k nám po pádu komunismu nebylo tak jednoduché a
hledaly se různé cesty.
Jeden ze šermířů dodnes vzpomíná na to, jak mu
na poště žena za přepážkou sdělila, že tam má pořádně těžký balíček z
Německa od jakéhosi pana Váfnhause. Dokud se šermíř nepodíval na
razítko, nechápal. Stálo tam Waffenhaus München a balíček ukrýval dva
perkusní revolvery.
Výpověď Černého šerifa
Ten den jsme
se právě vrátili z patroly po městě. Sídlili jsme v budově magistrátu,
kam jsme chodili bočním vchodem z Dominikánské ulice. Vcházeli jsme do
budovy, když do vysílačky přišlo hlášení, že se to na náměstí Republiky
pere, hned jsme tam běželi a byli jsme tam dokonce dříve než policisté.
Před námi se odehrával konflikt mnoha lidí. Cikáni měli v rukou jednak
své vlastní zbraně, což byly nože, nohy od židlí a stolů, mačety a pak
také zbraně, které rozkradli šermířům, zřejmě z těch, které měli
vystavené na stánku.
Vrhli jsme se do boje a společně jsme
potlačovali rvačku. Také si pamatuji, že kovář bojoval jako šílený,
protože chránil svého malého syna.
Pamatuji si na jednoho
policistu, který se chvíli po nás do boje zapojil a vydatně nám pomohl.
Zbytek policistů byl spíše pasivní a zapojili se až později. Z dnešního
pohledu policisty chápu, bylo to půl roku po naší revoluci a byli ve
velmi nezáviděníhodné situaci, kdy prakticky nesměli do ničeho jít.
Náš
zákrok zlomil převahu cikánů a společně se šermíři jsme vyhráli. Dodnes
si pamatuju na to, že proti mně stál nějaký Gejza, který byl uprchlý z
pasťáku. Pak jsem ještě dlouho chodil po výsleších a podával svědectví u
soudu. Potom se nad tímto případem rychle zavřela voda, protože mluvit o
tomto tématu nebylo politicky v pořádku. Vy jste první, kdo si na to po
letech vzpomněl.
Výpověď druhého šermíře
Běžel jsem tenkrát za Prckem a měl jsem kopí. První cikán na mě vyrazil s mačetou, úder, který mi vedl na hlavu jsem vykryl a kopím ho složil na zem. Pak jsem viděl, jak nějaký velký cikán bere do ruky dvouruční meč a sekl s ním po kováři, který se tam potácel s úplně zakrvácenou hlavou. Bylo na něm vidět, že je mimo sebe po tom zranění na hlavě a útoku meče se už vůbec nebránil. Naštěstí byl tento dvouruční meč na cikána moc velký, neuměl s ním zacházet a tak ho vzal jen na plocho přes záda.
Policista doplňuje
Tento případ nebyl ve své době až tak výjimečný. Říkali jsme tomu „Devadesátá léta – divoký východ“. Všichni grázlové se spojovali do tlup, mysleli si, že jsou mafie a snažili se udržet si zóny vlivu.
Na
příběh s uváděným dvouručním mečem si pamatuji. Ve výpovědi šermířů
bylo, že s ním kovář dostal přes záda a zranění, otisk čepele, tomu
odpovídal. Spojili jsme to s jednou svědeckou výpovědí, kdy svědkyně
uváděla, že viděla, jak z náměstí utíká snědý muž právě s takovým mečem,
který odpovídal popisu. Jednoho ze zadržených jsme skřípli, on se k
tomuto útoku přiznal a vypověděl, že meč hodil do řeky, kde ho také
později náš potápěč skutečně nalezl a tvar čepele perfektně odpovídal
zranění poškozeného.
My chtěli útok s mačetou kvalifikovat jako
pokus o vraždu, ale soudce to bohužel soudil pouze jako ublížení na
zdraví a pokud si to dobře pamatuji, útočník dostal čtyři roky.
Výpověď třetího šermíře
Prováděli
jsme tam vystoupení pro K+K Praha a po vystoupení, když jsme balili
věci, došlo tam k nějakému konfliktu u kovářského stánku, kde vytáhli na
kováře kudlu, ale kovář je toho nože bičem zbavil.
Asi o
půlhodiny později se tam strhla mela a do té jsme se vmísili i my.
Popadli jsme vše co jsme měli s sebou. Já měl v ruce řetězový biják, ale
když jsem přiběhl, cikáni se už stahovali, kovář ležel na zemi a bitka
se změnila pouze na nadávky z dálky. První jsem tam viděl Černé šerify a
policie společně i s pohraničníkem, kteří tenkrát sloužili s policií
jako výpomoc, dorazili později.
Policisté ke všemu ještě omylem sebrali Karla Kudu, mého kamaráda, protože mysleli že je také útočník.
Myslím, že vše řídil Šerkézi, protože si nárokoval tržiště pro sebe.
Výpověď fotografa Vítka
V té době jsem měl ateliér na náměstí Republiky a právě vyrážel fotit na demoliční derby nedaleko centra.
Když
jsem viděl, co se na náměstí odehrává, vykašlal jsem se na slíbený
honorář 200 dolarů za focení a začal fotit tu bitku. Samozřejmě jsem v
tu chvíli netušil, že moje fotografie se pak stanou klíčovým důkazem u
soudu a já strávím hodiny a hodiny výslechy či soudními jednáními.
Vyfotil
jsem dokonce i samopal Škorpion a dva samopaly SA58, které měli
útočníci položeny v autě, pak se ale zrovna tato fotografie záhadně
ztratila.
Výpověď stánkaře
V popisované době jsem jezdil
po středověkých akcích a prodával keramiku. Do Plzně jsme se báli
jezdit, protože zde náměstí patřilo cikánům a my museli platit výpalné.
Když
se to tenkrát v květnu začalo bít, já, který jsem nikdy neuznával
násilí, jsem popadl nějakou tyčku od plůtku co tam tenkrát byl a běžel
si konečně s cikány vyrovnat účty.
Hezké bylo, že tam postávali
nějací sabati v džískách a když to viděli, plůtek byl v okamžiku
rozebrán a všichni běželi s tyčkami na cikány. Nepřijet tam tenkrát
Černí šerifové a policie, došlo by snad k všelidovému povstání v Plzni,
natolik jsme cikány tenkrát nenáviděli za to, co nám vše v centru
dělali.
Záměna rolí
V celém šíleném případu byl snad jen
jeden jediný úsměvný okamžik. Jednalo se o dnes již mrtvého šermíře
Kudu. O tom, že šermíři nebyli nijak rasističtí svědčí případ šermíře
Kudy, který byl také tmavé pleti. Ačkoliv patřil mezi ty, kteří pouze
bránili napadeného, dostal od policisty obuškem, protože byl považován
za útočníka a dokonce také skončil mezi ostatními cikány v policejním
antonu. Ostatní šermíři pak chodili a policistům ho ukazovali: „Toho pusťte, tenhle je opravdu náš“.
Stejný
omyl učinil později i policejní vyšetřovatel a nebohého Kudu neomylně
zařadil do alba „podezřelí“, takže kdykoliv svědci rozpoznávali obličeje
útočníků, křenil se na ně z knihy i chudák Kuda.
Tento
článek není nijak rasisticky zaměřený, ani nemá nabádat k protiromské
nesnášenlivosti. Pouze přesně mapuje ona devadesátá léta, kdy jsme
rovnýma nohama vstoupili do kapitalismu, ale nevěděli si s ním rady.
Mnoho našich spoluobčanů neumělo v této nové době žít a po vzoru západu
zde vznikaly gangy, které upevňovaly svoji moc.
V článku záměrně
používáme výraz cikán nebo cikáni, protože tento termín nejlépe vypovídá
o oné době.
