Naše očekávání byla různá, při představě střediska, odkud se v podstatě řídí práce Horské služby v Plzeňském i Jihočeském kraji, jsme čekali velikou budovu se spoustou garáží, k tomu dispečink, kde sedí se sluchátky na uších několik operátorů před monitory a řeší jeden hovor za druhým. Vše bylo ale jinak, přivítal nás malebný horský baráček se znakem a vlajkou Horské služby a pouze dva chlapi, z nichž byl vlastně jeden spíše ještě kluk.
Setkali jsme se s oblastním náčelníkem horské služby pro oblast Šumavy, Michalem Janďurou. Michal je u Horské služby od roku 1995 a jako zaměstnanec pracuje u této organizace od roku 2004. Na přijetí do řad horských záchranářů čekal několik let. Práci u horské služby Michal bere spíše jako poslání a vlastně i koníček, než jako obyčejné zaměstnání a bezesporu je pro něj srdcovou záležitostí. Dokonce je u něj i rodinnou tradicí, protože jeho otec byl také členem Horské služby a jak nám sdělil, očekává, že jeho syn půjde možná jednou ve stopách svého otce.
Sama práce horského záchranáře je velice časově náročná a jak dodal, bez telefonu a záchranářského batohu se nikam nehne. Ať je doma nebo v horách, ve dne či noci, ostatní záchranáři vždy ví, kde bude a Michal je připraven kdykoliv se vydat na základnu nebo přímo z terénu vyrazit na pomoc. Jeho služba začíná v osm ráno a končí kolem čtvrté, ale kolikrát se domů dostane až pozdě v noci.
Dalším naším průvodcem byl službu konající dispečer oblasti, Petr Pospíšil mladší. I on se „potatil“ a stal se z dobrovolníka profesionálem jako jeho otec, který slouží u Horské služby jako kynolog. Petr pracuje jako profík od roku 2012 a je momentálně, ve věku osmadvaceti let, nejmladším profesionálním členem Horské služby na Šumavě.
V budově je technické zázemí záchranářů, sklady materiálu, ošetřovna a dispečink. Kdo by čekal pracoviště jako třeba u záchranky, divil by se, že tady má k dispozici dispečer pouze telefon, vysílačku, mapy oblasti a počítač. „Další počítače jsou na cestě a v nejbližší době snad už náš dispečink rozšíří,“ řekl nám náčelník a dodal, že právě probíhá instalace nové digitální radiosítě. Před budovou je pak prostor, který slouží jako nouzový heliport pro přistávání LZS.
Horská služba České republiky je rozdělena na dvě části, Horská služba obecně prospěšná společnost, ve které jsou sdruženi všichni zaměstnanci a Horská služba občanské sdružení, ve které je dobrovolná základna. Pokud byste se chtěli stát zaměstnancem, musíte být členem občanského sdružení a bydlet v rozumném dosahu základny, míněno tak, že když se něco děje, musí být záchranář na základně co nejdřív.
Chcete pracovat u Horské služby?
Pokud byste uvažovali o vstupu do řad horských záchranářů, připravte se doslova na běh na dlouhou trať. Jako první si uchazeč musí sehnat dva ručitele (ať již z řad dobrovolníků nebo zaměstnanců). Ti budou zodpovídat za jeho přípravu, která trvá minimálně 1 rok. Pak budoucího záchranáře čeká jeden týden ve škole v létě a týden v zimě, kde probíhají certifikované zkoušky, kde musí splnit toto:
- běžecká etapa s převýšením 400 metrů a délkou 12km za 55 minut
- jako druholezec musí vylézt stupeň obtížnosti III ve skalním terénu
- skialpinistický okruh 10km s převýšením 610 metrů za 1 hodinu a 25 minut.
- lyžařská zkouška na sjezdovce a ve volném terénu
- zkoušky z první pomoci, topografie, meteorologie, lavinové problematiky, techniky záchranných prací, horolezectví a dalších dovedností, které musí budoucí záchranář ovládat, aby mohl zachraňovat v horách.
Dalšími podmínkami je samozřejmě čistý trestní rejstřík a řidičský průkaz minimálně skupiny A bez omezení. Pokud vše úspěšně splníte, stává se z vás dobrovolník a čekatel na volné místo. Tím to ale pro vás nekončí a malý počet zaměstnanců klade na všechny vysoké nároky, musíte umět od všeho něco – mají tu kynology, letecké záchranáře, specialisty na lavinovou problematiku, lékaře, instruktory, cvičitele. Musíte zvládat práci s GPS, znát perfektně svoji horskou oblast. Podle specializace vás čeká každoroční přezkoušení.
Neustále se musíte vzdělávat a k tomu slouží různé kurzy. Záchranáři musí být schopni provést zásah a většinou jsou odkázáni sami na sebe. Pravidelný je i výcvik s Bergwacht Bayern, kdy se jezdí trénovat například do Německého Bad Tölz. Tam se nachází unikátní krytá hala, poskytující možnost i pro trénování záchrany z lanovky nebo záchranu pomocí vrtulníku. Pravidelná jsou i cvičení ve Švýcarsku v Zermattu s tamní horskou službou, která patří k jedněm z nejlepších na světě. Michal ještě s úsměvem doplnil, že ačkoli Zermatt výcvikem a zkušenostmi dominuje, tak náčelník tamní horské služby pomalu začíná naší Horské službě závidět, co vše si u nás dokázali vybudovat.
O kvalitách naší Horské služby vypovídá i samotný fakt, že v rámci projektu Albanian Moutain Rescue pomáhá při vzniku a výcviku první horské služby v Albánii, v údolí Valbona.
Výzbroj a výstroj
Pro oblast Šumavy je k dispozici 8 aut, 15 sněžných skútrů a 7 čtyřkolek se speciální výbavou, kde samozřejmě nechybí vysílačky, GPS a mapy. Dispečer Petr nám ukázal vše, co musí mít připraveno pro výjezd.
Jako hlavní dopravní prostředek slouží vůz Land Rover Defender, auto speciálně upravené firmou Autosalon Dajbych, která upravuje vozy pro celou Horskou službu. Vozidlo je upraveno pro náročný terén, k tomu patří i speciální pneumatiky s hřeby, úpravy podvozku a další vybavení, jako naviják, dálkově ovládaný světlomet, ale i rámy na připevnění výstroje. Sami záchranáři ale stále vymýšlejí další úpravy, takže každý nový vůz je jiný, než ten před ním. Měli jsme tu možnost svézt se tímhle unikátem a musíme konstatovat, že Autosalon Dajbych si dal opravdu záležet a odvedl kvalitní práci. Defender projíždí terénem jako nůž máslem.
Interiér je upraven tak, aby měl záchranář vše po ruce. Základní výbavou jsou nosítka, vaky s dlahami, horolezecké vybavení, defibrilátor, tlaková lahev s kyslíkem, osobní záchranářský batoh, radiostanice a mapy. Samozřejmě ale záleží na druhu výjezdu a podle toho se do vozu přidává další vybavení – skialpinistické lyže, výstroj pro letecké záchranáře a mnoho dalšího. Pro snáze dostupné lokace je k dispozici upravený VW Transporter a referentské vozidlo náčelníka VW Multivan. Vozy mají zvýšený a oplechovaný podvozek jako Defender a i základní záchranářské vybavení je stejné.
Sněžné skútry jsou vybaveny speciální konstrukcí, která slouží pro převoz pacientů, úchyty na lyže, vaky s vakuovým materiálem a možností připojit saně s nosítky. Pro čtyřkolky jsou připravené vozíky na převoz pacientů a také na další práci. Ne všude se však dá dojet za použití techniky a tak na řadu přicházejí lyže, záchranář musí naložit výstroj na záda a pospíchat na místo. Pro tyhle případy mají záchranáři speciální skládací saně, které se dají nést jako batoh.
Před přípravou na zimu zatím vše odpočívá v garáži, než se sejde celá základna a chlapi techniku překontrolují a ověsí ji vším potřebným, aby byli schopni reagovat na jakoukoliv situaci.
Horská služba jen nezachraňuje, ale také dohlíží na bezpečnost při sportovních akcích, značí cesty, udržuje jejich průchodnost, pořádá přednášky a exkurze pro školy, které navštíví tisíce studentů. Pomáhají a vycházejí vstříc místním lidem, dokonce zde už i pomáhali nahánět ztracené ovce v horách.
Jak sami záchranáři řekli, mezi létem a zimou už není prakticky rozdíl a od zimy do podzimu je tu stále co dělat. Až na pár podzimních měsíců, kdy je poměrně klid, jsou zde vytíženi na maximum. Dále mezi jejich činnost patří i sledování povětrnostních podmínek, měření výšky sněhové pokrývky ve volném terénu, ale i případné kontroly lavinového nebezpeční – všechny tyto údaje najdete na webových stránkách Horské služby, kde je ke stažení i aplikace (www.horskasluzba.cz), která obsahuje rady od Horské služby, základy první pomoci, informace o počasí, ale především v případě nutnosti odešle nouzovou sms s informacemi o vaší pozici přímo k Horské službě.
Varování a rady
Čím však každý z nás může v případě nouze pomoci záchranářům, ale hlavně sobě, je dodržení základních pravidel. Zde jsou některé z těch, které sami zdůraznili:
1. Vždy pečlivě naplánovat trasu a vybavení na ni (nezapomenut na léky), plánovat podle fyzické a psychické kondice nejslabšího ze skupiny.
2. S předstihem získat co nejvíce informací o prognóze počasí, sněhové a lavinové situace.
3. Před odchodem na túru přdat informace o trase a předpokládané době návratu. Tempo na túře zvolit podle nejslabšího ze skupiny.
4. Správně používat mapu, znát druhy značení turistických cest specifické pro jednotlivá pohoří.
5. Znát typy výstražných tabulí a jejich význam.
6. Nepohybovat se mimo znčené cesty.
7. Mít sebou lékárničku a v případě potřeby umět poskytnout první pomoc.
8. Znát kontakty na Horskou službu, nebo na Zdravotní záchrannou službu. Mít vždy nabitý a zapnutý mobilní telefon.
9. Znát zásady chování pro případ zbloudění, pádu laviny, nebo zřícení v exponovaném terénu.
10. Nikdy nepodceňovat hory a nevystavovat nezodpovědným chováním do nebezpečí sebe ani ostatní.
Číslo na Horskou službu je +420 1210. Nebojte se ho v nouzové situaci použít a nemyslete na poskvrnění vaší hrdosti jen kvůli tomu, že jste něco nezvládli.
Přemýšlejte o tom, co děláte a poslouchejte co vám dispečer po telefonu poradí. Hodně těch, co se ztratili, například sami cestu záchranářům ztížili tím, že sice zavolají o pomoc, ale pak se nerozumně vydají na cestu k civilizaci, tudíž pak záchranáři hledají někoho, kdo neustále mění svou pozici a to se pak nejedná o nic snadného.
Stal se dokonce případ, kdy lidé od horské služby mířili k těžce zraněnému 14letému chlapci a kvůli rychlosti museli jet po běžkařské trase. Jeden z míjených běžkařů byl rozbitím stopy natolik rozhořčen, že projíždějícího záchranáře na skútru dokonce udeřil hůlkou do helmy. Takhle zcestné jednání je ale spíše výjimečné. Naopak, většinou když záchranáři poprosí kolem stojící lidi, zda by třeba odnesli helmu raněného, nebo pomohli se zastavením provozu na sjezdové trati, rádi samozřejmě vypomohou.
Záchranáři musejí umět ošetřit vše, samozřejmě nejhorší jsou resuscitace, kdy záleží na každé minutě, ale zatím všude byli včas. Většinou se zde ale setkávají spíše se zlomeninami a dalšími úrazy pohybového aparátu. Horský záchranář musí umět od všech profesí v IZS něco, ale také musí milovat prostředí ve kterém pracuje, protože právě to, že zná každý kámen v horách kde pracuje, nám návštěvníkům může jednou zachránit život.
Tyto skutečnosti a obrovské fyzické nároky záchranářů, bohužel spolu s relativně nízkým platem, z příslušníků Horské služby dělají pravé srdcaře.
Osobně nám bylo velikou ctí pár těchto lidí osobně poznat.
